Myslel jsem, že si na lavičce náhradníků při finále poháru trochu odpočinu, abych měl dost sil v prvním zápase na mistrovství, ale nakonec bylo všechno jinak. Už v desáté minutě se zranil Pavel Kuka a já jsem musel rychle do hry.
Zápas začal ve velkém tempu, už to bylo jedna nula, a já jsem měl jen minimum času na rozcvičku. Stačil jsem se lehce protáhnout a už jsem běhal po hřišti. Naštěstí netrpím na svalová zranění, takže mě ani nenapadlo jít tam se strachem a rychle jsem se srovnal.
Dokázali jsme dát Spartě dva góly, pak jsme se zastavili a čekali, jak udeří soupeř. Snížil, ale to bylo všechno, víc šancí jsme měli my. Čtyři byly stoprocentní, tu největší jsem zahodil já, když jsem minul odkrytou bránu. Chtěl jsem se vyhnout Grygerovi a pálit z první, nevyšlo to.
Zápas přinesl i plno tvrdých střetů, jen na mě byly tři nepříjemné fauly. Nejvíc mě překvapil Tomáš Hübschman, od kterého jsem dostal ránu loktem. Snažil jsem se ho uklidnit, a tak jsem za ním přišel a povídám: "Co děláš, od večera jsme spoluhráči, už ve čtvrtek nás čeká Francie!"
Zdálo se, že mě ze začátku vůbec nepochopil, v takovýchto zápasech člověk nekouká nalevo napravo. Ale jinak se mezi námi nic nemění, bude čas si o tom promluvit.
Ještě než se v noci sejdeme v hotelu s jedenadvacítkou, čekají nás rozlučky v klubu. Nevím, jaký program mají ve Spartě, ale nás čeká večeře se slávistickými sponzory. Večer stihneme i malou oslavu se spoluhráči, ale jsme profesionálové, víme co si můžeme dovolit.
Už ráno odlétáme do Švýcarska a ve čtvrtek je tady první zápas, teď není čas na flámování.
