„Je to výjimečný úspěch, můj individuální vrchol v kariéře. Jen mě mrzí, že jsem u toho nemohl být.“ Přímý přenos sledoval v Turíně. Byl nemocný, s Juventusem ani neletěl k utkání do Lecce. Trofej mu včera přivezl manažer Zdeněk Nehoda, který jej na večeru zastupoval.
„Asi budu muset z krbu něco něco vyhodit, aby se mi korunka vešla,“ smál se Nedvěd.
Na letiště si pro cenu přijel s dětmi, lidé si na něj ukazovali, natáčeli si ho na kameru. Dětem koupil lentilky a pak se ukryl ven za roh.
Když od Nehody převzal těžkou tašku, přehodil si ji přes rameno a řekl: „Jéžiš, co v tom táhnete?“ „Znáš moji manželku,“ opáčil s úsměvem Nehoda.
Královskou korunu si pak postavil doma na schody, na modrý sametový polštářek. A co udělá s odměnou 250 tisíc? „Nezůstane mi ani koruna. Slovo charita nemám rád, prostě občas pomůžu lidem, kteří neměli v životě takové štěstí, jaké jsem měl já. To je normální.“
Už vás přešlo zklamání, že jste nemohl být v Praze?
Ale jo, asi se pro to mohlo udělat víc ze strany pořadatelů. Trochu nadávám i italské lize, že nemá přestávku. Jsem tu osm let a nikdy jsem na Sportovci nebyl. Rád bych se ukázal doma, potkal lidi, které jsem nikdy nepotkal, jiné sportovce.
Vy byste se hnal na večírek? Vždyť je nesnášíte?
Vyhýbám se jim obloukem, ale tohle je něco jiného. To je jednou za rok, velká sláva. Nikdy jsem nepřelezl pátý flek, byl jsem osmý, desátý. A teď, když to člověk vyhraje, stejně kouká jen na televizi. Říkal jsem z legrace panu Nehodovi, že jestli mě při přenosu naštvou, vypínám televizi a jdu spát.
Být sportovcem roku, to se nikdy fotbalistovi nepodařilo.
Vážně ne? Ani panu Masopustovi, když získal Zlatý míč a hrál finále mistrovství světa? To mě překvapuje. Kdo Masopusta porazil?
Tehdy v roce 1962 vyhráli sourozenci Romanovi, mistři světa v krasobruslení.
Aha. To je těžké rozhodování. Mistři světa, vítězové olympiád, fotbalisti. Kdo je nejlepší ? Kdo to změří? Korunu bych dal všem nominovaným, musí toho moc umět, měli skvělý rok, když jsou v desítce.
Ale koho byste dal nejvýš?
U mě je nejvýš atletika, desetiboj. Co Šebrle? Aha, on nemá zlato. Tak Koukal. Vyhrát maraton na lyžích, to je šleha. Hilgertová je taky šampionka, ale já nevím, co obnáší vítězit na vodě. Posaďte mě do kánoe a utopím se. Neumím se do toho vžít. Pochopím, jak je těžké lyžovat, hrát hokej.
Loňský vítěz Aleš Valenta by pro vás nehlasoval, protože nepozná, jak dobrý byste byl bez týmu.
Já taky nemůžu říct, jak by byl dobrý, kdyby se ve vzduchu umělo kroutit sto milionů lidí. Fotbal hraje nejvíc lidí, ty disciplíny jsou neporovnatelné.
Vy byste pro sebe hlasoval?
Rok se mi povedl, ale kdo posoudí, jestli jsem lepší než mistři světa? Osobně bych fotbal stavěl nejvýš, ale vy víte, co si myslím o anketách. Jsou na dvě věci (práskne rukou do gauče). I kdybych vyhrál všechny ankety, názor nezměním.
Ale letos jste vyhrál i u českých diváků. Ani to vás neobměkčí?
To je jiná, to bych už vůbec nečekal. Nebyl jsem u lidí dobře zapsaný, vyváděl jsem na hřišti, předloni jsme zkazili baráž s Belgií a já byl na dně. Asi jsem si to vyžehlil. Jsem rád.
Opravdu si nenecháte z odměny ani korunu?
Ty peníze jsem hlavně nevyhrál já, nejsou moje. Bez mužstva bych nebyl nic. Bez Juventusu, bez reprezentace. Prachy jdou na jiný účet.
O charitě jste vždycky odmítal mluvit.
Důležitější je něco udělat, ne mluvit. Mám člověka, který se o to stará, víc se mi to rozebírat nechce.
Tak zkuste odhadnout, kolik z ročního příjmu dáváte na charitu?
Neříkám tomu charita. Mám rád, když se pomáhá potřebným. Dáte peníze nemocným dětem, dětem bez rodičů - a ony jsou šťastné. Máme pro nový rok s Karlem Poborským něco vymyšleného pro onkologii v Motole. Všechno, co vydělám v reprezentaci, jde na fond. Platí mě Juventus, to mi bohatě stačí. Za Česko se hraje srdcem. Rodiče mě k pomoci druhým vychovali. Pomáhat, to je přece v mé pozici automatické.
Nevím, jestli je to zrovna automatické. Dokáže to každý? Ale už vaše maminka říkala, jak jste na základní škole pomáhal dívce, která byla postižená. Ostatní se jí smáli.
Jak jen se jmenovala... Už si nevzpomenu, ale vidím ji před sebou. Pátá, šestá třída. Špatně mluvila, hůř se pohybovala. Nosil jsem jí tašku. To přece není směšné, když je člověk postižený, jinak to byla normální holka.
Pomáháte každému, kdo si napíše o peníze?
Jsem hodně důvěřivý, až mi to manželka vyčítá. Říká, že mě lidi chtějí oškubat. Já si říkám, že já se zase tolik nespálím, to oni si to pak musí vyřešit s vlastním svědomím. Požadavků je moc, některé až drzé. Snažím se vybírat, nemůžu pomoct každému. Když se třeba opravovaly varhany v kostele, neváhal jsem. Věděli, že pomůžu, jsem věřící. Ale teď už jsem se o tom rozpovídal nějak moc. Končíme.
Dobrá, o charitě končíme. Dnes večer můžete být ještě slavnější. Letíte si do Paříže pro Zlatý míč.
A jak víte, že pro Zlatý míč? Do Paříže letím, to přiznávám, ale nevím, jestli nás tam nepozvali víc. Vážně.
A kdybyste anketu o nejlepšího fotbalistu Evropy v pondělí skutečně vyhrál?
To by byla bomba. Nejúžasnější věc. Jako jednotlivec bych ve fotbale nemohl vyhrát víc, to je strop, víc už nejde.
Měl jste fantastický rok...
Počkejte, nechvalte, nemám to rád. Fotbalový život je houpačka, střídavě oblačno. Jednu dobu na mě všichni plivali, byl jsem na dně, teď jsem nahoře.
Celý rok jasno, že?
Ale mraky přijdou, bouřka, velké temporale, jak říkají v Itálii. Člověk s tím musí počítat, věkem a zkušenostmi jsem se naučil. Už mi nedělá problémy zůstat na zemi, ve dvaceti bych lítal.
Co byste dělal bez sportu?
Stavaře asi ne, i když jsem na něj studoval. Třeba bych šel na doktora, co já vím. Ale měl bych na to buňky? No spíš bych byl zedník, o tom jsem jako kluk přemýšlel, abych měl co nejvíc čas na fotbal. Dneska bych pracoval manuálně, ručičkama.
Neuražte se, ale vy, který si libujete na gauči?
Musel bych se nějak vybouřit, kdybych nekopal. Teď se vyblbnu na hřišti, proto doma jen odpočívám. Ale přiznávám, že v normálním životě jsem lenoch, prostě nepoužitelnej chlap.
Co kutilství? Domácí práce?
Nic, nic, nic. Manželka mi nadává, že nevyměním ani prasklou žárovku.
Jaký byl vůbec váš první sport? Fotbal a škvárové hřiště ve Skalné?
Ne, tělocvična a gymnastika! Ještě jsem nechodil do školy a už jsem skákal přes kozu, přes koně, blbnul jsem na hrazdě. Mám z toho doma nějaký diplom. Prý mě to bavilo, byl jsem živé dítě. Na vesnice se dělaly všechny sporty. Fotbal, hokej na rybníku, tenis za barákem na asfaltovém kurtu. První registraci jsem měl na fotbale, ale závodně jsem hrál i házenou.
Takový střízlík...
Jo, byl jsem mozek mužstva, střeďař. Spojky kolem mě, to byli hovaďáci, já byl prcek. Branky měly dvě břevna, aby tam ten maličký gólman vyskočil. Mám z házené taky nějaký diplom, pro nejlepšího hráče turnaje. Asi jsem byl dobrej. Jenže někdy ve druhé třídě se hrál v jeden den fotbal i házená a já se musel rozhodnout. Házená to nebyla.
 O svých úspěších se Pavel Nedvěd dozvěděl po telefonu. |
