S profesionální kariérou se René Wagner rozloučil už před dvěma lety. Vrhl se na trénování, nyní vede starší dorostence Zbrojovky. Poněkud nečekaně se člen Klubu ligových kanonýrů objevil opět na brněnských trávních, byť jen v dresu divizního týmu.
"Ještě jsem hrál dva roky rakouskou divizi a už jsem chtěl úplně skončit. Ale nechal jsem se přemluvit jedním ze spolumajitelů, panem Stehlíkem, že Spartě na podzim pomůžu, když jim chybí útočník. A taky, abych neztloustl," vysvětlil osmatřicetiletý střelec.
Jak vám sedí divize?
Není to nejlehčí. V zápasech je hodně soubojů. Mám z toho smíšené pocity, uvidím, jak bude podzim vypadat.
Čekají se od vás góly i ve Spartě?
Asi ano. Ale v útoku jsou léta nejvíc vidět. Člověk musí být pořád rychlý, důrazný. V záloze nebo v obraně se dá hrát víc zkušenostmi. Tady musím být pořád v pohybu, trápit zadáky a hrát proti přesile. Jsem tím opotřebovaný, ale nechci se v sestavě nikam přesouvat, to by mě nebavilo.
Je těžké se dokopat do každého zápasu, abyste splnil to, co říkáte?
Hlavní je rozcvička, pak je to dobré. Ale do té doby je to přemáhání fyzické i trochu psychické.
Je to jiná rozcvička než před lety?
Nechci do ní nějak zasahovat, ale rozcvička ve Spartě se mi moc nelíbí. Asi jsou na ni zvyklí, možná jim ale poradím.
Nemůžete si ji individuálně přizpůsobit?
Asi bych mohl, ale nechci z manšaftu vyčuhovat. Nebudu do toho trenérovi kecat, já bych si jako trenér taky nenechal. Ale když přijde a zeptá se, rád poradím.
Na hřišti jste však trenérova prodloužená ruka.
Kluci řekli, že by chtěli, abych je na hřišti dirigoval a víc na ně mluvil, nikdo takový tam není. I když z útoku je to těžší, obránce má všechno před sebou. Ale snažím se je štelovat, aby to vypadalo.
Před dvěma lety jste startoval trenérskou kariéru. Jak pokračuje?
Momentálně jsem hlavní trenér staršího dorostu Zbrojovky, loni jsem byl u mladšího. Teď jsme začali ligu, jsme šestí se sedmi body a jde to. Vím však, že tohle mužstvo má na víc. Jsou v něm hráči, kteří jednou budou hrát určitě v lize. Je jen na nich, jak budou k fotbalu přistupovat a jak budou dál pracovat.
A chce se jim pracovat?
Stihl jsem poznat, že kluci vůbec nevědí, co je profesionální přístup. Sice o něm mluví, ale nevědí. Bohužel to nevědí ani někteří kluci v lize. Netuší, co všechno to obnáší. Vidí jen takové pozlátko, přitom je to hlavně tvrdá práce a odříkání. Snažím se jim to vštípit a ukázat jim, jak by to měli dělat.
Jak tyhle věci přijímají?
Někdo hůř, někdo líp. Ale daří se nám to. Musí se jim to denně opakovat, proto je to práce náročná na psychiku. Kluci vědí, ale pak najednou udělají něco, co nemá s profesionálním přístupem k fotbalu nic společného. To musím řešit. Všude chci, aby to mělo úroveň. Od sedmnácti let jsem mezi profesionály vyrůstal, získal zkušenosti a nechci, aby kluci zahodili talent jen kvůli tomu, že nevědí, jak to mají dělat.
Máte za sebou dva roky trénování. Je to práce, která vás baví a měla by být vaší budoucností?
Budoucnost nevím, ale baví mě velice. Je krásné, když porazíte Spartu, Boleslav, nebo Olomouc. Ale asi mě na lavičce jednou trefí, moc to prožívám a potřeboval bych se zklidnit. Ale klukům musíte pomáhat, někdy je seřvat, aby si uvědomili, že něco dělají špatně. Rád bych, aby to byla budoucnost.
