Jak se projevuje, že vás lidé okolo fotbalu v Kostarice uznávají?
Nedávno mi třeba volal prezident svazu, abych jim na říjen sehnal nějaký atraktivní přátelák. Říkám mu, že už to mají všichni domluvené rok dopředu. A tak budou hrát se Salvadorem nebo Belize, kde mají stejné myšlení.
Čím jste si získal své postavení?
Začal jsem jako trenér praktikovat vysunutou obranu, forčeking, dal i důraz na fyzickou přípravu. Řekl jsem jim, ať na hřiště používají válec. Vůbec nevěděli, co to je. Mysleli si, že všechno zařídí svatý Petr. Je to taková mise, ale za tu dobu už se mi podařilo hodně věcí změnit.
Jak jste se do Kostariky dostal?
Po konci kariéry jsem dělal sportovního zpravodaje ČTK. Když jsem se chystal na mistrovství světa 1978 a šel na ministerstvo zahraničí, abychom si vyjasnili, o čem se může psát, potkal jsem tam bývalého velvyslance v Kostarice. Byl to sparťan. Nabídl mi, ať tam jdu trénovat. Po fotbale se mi stýskalo. Vzal jsem si neplacenou dovolenou a zůstal tam do roku 1981.
Ivan MrázNarodil se 24. 5. 1941. |
Co jste dělal pak?
Byl jsem jako zpravodaj ČTK v Římě. Vydržel jsem tam do roku 1989 a přišla další nabídka. Ani jsem nečekal na mistrovství světa.
Nelákal vás návrat domů?
S těmi zkušenostmi z Itálie se mi nechtělo vracet do Československa. Nevěděl jsem, že bude revoluce.
V Itálii jste taky dělal do fotbalu?
Trénoval jsem žáky a pracoval pro Fiorentinu jako skaut pro východní Evropu. Já jsem dovedl Luboše Kubíka. Bylo to dost nebezpečné. Nesměli se o tom dozvědět novináři, jinak bych měl problémy.
Pak jste se vrátil do Kostariky a získal velký respekt, že?
Považují mě za průkopníka moderní kopané v Kostarice. Ze Suprisy jsem si udělal svou Spartu. Vyhráli jsme několik titulů, jako sportovní ředitel jsem klub dostal za 10 let z půlmilionové ztráty do zisku 2,5 milionu dolarů.
Ale teď už se věnujete mládeži.
Profifotbal mě začal otravovat. V roce 2000 jsem to spustil, do konce roku jsem měl 120 dětí, dnes jich je 350. Máme dvě filiálky, zaměstnávám 15 trenérů a tři administrativní síly. V Kostarice už nás uznávají.
Uznání se vám dostalo i v Itálii, že?
Naše škola nese jméno AC Milán. Pořádají tady tréninkové kempy. Rodiče zaplatí za syna a z těch peněz se platí vše, i pobyt trenérů, kteří z Milána jezdí a vybírají pro sebe talenty.
To je pro Milán výhodné.
Ano. Ještě jim platím ročně 10 tisíc eur, že používám jejich jméno. Myslím, že je to model i pro Spartu. Dřív jsem to nabízel panu Peltovi, ale odmítl mě. Je to dobrá cesta, jak získat nějaký talent.
Jak vzpomínáte na léta ve Spartě?
Byly to úžasné chvíle. Nejsvětlejší okamžik mé kariéry. Zůstala mi v srdci.
Jeden zápas se vám obzvlášť vyvedl, vzpomínáte?
V roce 1968 jsme potřebovali vyhrát a pojistit si titul. Porazili jsme Trenčín 5:0 a já dal pět gólů. Na to se nedá zapomenout.
Asi ani na sezonu, kde jste byl podepsaný jako trenér pod sestupem.
Někteří moji bývalí spoluhráči neztratili svoji českost. Nepodali mi pomocnou ruku. Rozdělili tým na dvě party a ti starší požadovali privilegia. Prodali zápas na Bohemce a s Duklou. Nejvíc mě mrzí, že za tím byl můj dlouholetý kamarád.
Kdo?
Nechci to rozpitvávat, už to přebolelo.
Uvažujete o návratu domů?
To víte, že uvažuji. Ale co bych tady dělal? Vyděláno rozhodně nemám.
