Na vlastní kůži |
Jedno vím jistě: tenhle zápas si budu pamatovat do konce života. Zdaleka nejen proto, že jsem se ocitla přímo v brazilské vřavě.
Je to šílené divadlo. Odvážlivci sedí i na střeše. Stadionem duní chorály. Jakmile diváci vybuchnou zlobou po červených kartách, policisté v bílých helmách je krotí s obušky v rukou.
Napětí vrcholí. Domácí gólman Rogerio, rekordman v počtu vstřelených gólů mezi brankáři, napálí z přímého kopu jen zeď z hráčů.
Někteří diváci odcházejí dřív, pohledy jsou výmluvné: první tým ligy měl uhrát víc než skóre 0:0. Corinthians slaví. Mezi hlavami fanoušků blikají červené majáčky, policejní těžkooděnci jako cedník třídí diváky.
Kdo chce projít ven, musí sundat dres, vždyť dole se srazí s řekou soupeřů, která každého pohltí. I mě. V dlani skrývám maličký fotoaparát. Ten však najednou mizí v davu i s mou rukou. Šňůrku aparátu jsem si totiž předtím omotala okolo zápěstí. Foťák vyklouzne zlodějíčkovi na úprku z ruky.
To nečekal asi ani jeden z nás. Jdu proti všem radám na ochranu zdraví při přepadení. Chytám foťák, druhou ruku zatnu v pěst a přidám českou nadávku.
Zloděj se nevzdává. Ještě se "přitulí" a něco na mě portugalsky štěkne. Kolega mě strhne stranou. Díky! Pak to fracek vzdá.
Foťák mám. Ale tuhle "životní" vzpomínku bych oželela.
Dav řídne po půl hodině. Brazilská fotbalová vášeň je veliká.
 BRAZILSKÁ VŘAVA. V kotli brazilských fanoušků při tamější fotbalové lize je velmi živo (ilustrační foto). |
