Odkud se vlastně tenhle brankář tak zčistajasna v Bohemians zjevil?
"Koncem letošního ledna mi zavolal trenér Uhrin, prý jestli bych k nim nešel," popisuje Šimon, jak se zrodilo jeho pražské angažmá. "A i když mi řekl na rovinu, že budu dělat dvojku, moc jsem se nerozmýšlel. Stejně jsem už byl v Pardubicích dlouho a přemýšlel, že bych to už mohl zkusit zase někde jinde.
S fotbalem Šimon začínal ve svém rodišti v Pardubicích, na vojně chytal za mužstvo Žamberku, potom stál v brance Chrudimi a znovu v Pardubicích.
"V létě před pěti lety jsem dostal nabídku z Bohdanče, která právě spadla z první ligy, tak jsem to tam podepsal. Jenže za dva roky se klub spojil s Pardubicemi, kam jsem s většinou bohdanečských fotbalistů přišel i já. Takže od léta dva tisíce jsem byl zase v druholigových Pardubicích," upřesnil Šimon svůj fotbalový životopis.
Do Bohemians šel hostovat ze dvou důvodů. Za prvé to byla první liga a on věřil, že klokani ji udrží. Potom také doufal, že časem šanci přece jen dostane. "Říkal jsem si, že když se brzo rozhodne o záchraně, tak že mi trenér příležitost dá."
Jenže po slibném jarním začátku začali Bohemians poněkud zadrhávat a tak v brance pořád zůstával zkušenější dvaatřicetiletý Peter Holec. Na Šimona tak přišla řada až po 26. kole po porážce v Olomouci.
O týden později nastoupil v domácím bezbrankovém duelu proti Příbrami. "Moc práce jsem v tomhle zápase neměl, navíc mi pomohlo i štěstí, protože jeden z příbramských hráčů nastřelil tyč. Tak jsem vůbec netušil, jestli příště budu chytat zase já, nebo Holec."
Že s ním kouč Uhrin počítá i proti Spartě, to se dozvěděl až na předzápasové přípravě dva hodiny před derby.
"Abych se přiznal, proti jiným zápasům jsem přece jen nervózní byl," poznamenává. "Ale ono je hodně pravdy na tom, když se říká, že po prvním vydařeném zákroku z brankáře všechno spadne. A to byl nejspíš i můj případ. Pomohla mi ta Zbončákova hlavička zblízka, kterou jsem vytlačil nad břevno. Ale on ten míč šel přímo nade mě, kdyby mířil o půl metru vedle, asi bych nestíhal..."
Po ekvilibristickém zákroku, jímž vykryl gólovou hlavičku Sionka, přišel ve 34. minutě další souboj se Zbončíkem. Ten však pro Šimona skončil špatně. Brankář sice Zelenkův pas pohotově kryl, ale po střetu s nabíhajícím Zbončákem se na zemi svíjel bolestí.
"Nic Zbončákovi nevyčítám. A úmysl už vůbec ne. Stalo se to v zápalu boje, chtěl to prostě dohrát a trefil mi nohu. Jenže zrovna tak to mohlo dopadnout opačně a zraněný mohl být on," přemítá Šimon.
Po ošetření se gólman Bohemians znovu postavil mezi tyče, ale za další čtyři minuty si gestikulací k lavičce říkal o vystřídání. "Kotník začal otékat a já si na pravou nohu skoro nemohl stoupnout. Musel jsem ven," vrací se k nepříjemným sobotním okamžikům. "Pozdější rentgen ukázal, že zlomeného sice nic nemám, ale i ty natržené vazy nejspíš znamenají, že s fotbalem mám na jaře konec."
Nic radostného, ale jen prkotina proti tomu, co ho potkalo v šestadevadesátém. "Při jednom zápase jsem skákal po míči a rozdrtil jsem si o tyč koleno. Tenkrát jsem nehrál celý rok. Naštěstí žádný doktor tehdy neusoudil, že bych už nikdy neměl chytat. Takže když jsem se vylízal z nejhoršího, pilně jsem chodil aspoň vyklusávat."
Inzultaci pomezního rozhodčího viděl jen jako běžný televizní fanoušek. "Díval jsem se na to v klubovém sekretariátu a nemohl jsem uvěřit, že se něco takového může stát. Něco podobného jsem opravdu ještě nezažil."
Co bude po skončení ligy, to zatím Šimon neví. "Jsem tu jen na půlročním hostování, ale klidně bych v Bohemce zůstal," říká. Nevadila by mu ani druhá liga? "Tak bychom se za rok do té první vrátili. Ale zpátky do Pardubic mě to netáhne, tam se vracet nechci. Uvidím, s čím můj manažer Bielik přijde."
