Má pravdu. Dokázal víc než jeden povedený vtípek s míčem na pravačce. Jenže tenhle gól ho proslavil a obrátil mu život naruby. O vlasatého kluka od třeboňských rybníků se najednou začal zajímat celý svět. A když nedávno fanoušci vybírali na internetové stránce k letošnímu Euru nejpohlednější gólovou akci v celých dějinách evropských šampionátů, dostal nejvíc hlasů a pomyslného fotbalového Oscara právě Karel Poborský. Fotbalista, který odehrál nejvíc zápasů za národní mužstvo ze všech, dohromady 118.
V kronikách přitom mohl být zapsán pod úplně jiným křestním jménem – Patrik. Nelíbilo se však jeho dědovi, proto jméno čtrnáctidenního miminka Poborští přepsali v rodném listě na Karel.
Jestliže tohle ví málokdo, známější jsou dětská léta Poborského, kdy piloval fígle s míčem. Chodil si zakopat se staršími kluky, byli o hlavu větší a jemu nezbývalo než je něčím přelstít. Nečekanou kličkou, patičkou, jesličkami.
Driblovat s míčem mu šlo vždycky náramně, nikdo se mu nevyrovnal. "Akorát jsem neuměl hlavičkovat, chyběla mi k tomu postava. A taky mě mrzí, že se mi nepovedlo dát gól nůžkami," ohlíží se Poborský za svou hráčskou kariérou, kterou loni ukončil.
S fotbalovými romantiky někdy bývá těžké pořízení. Svými kousky sice pobaví diváky a zaskočí soupeře, na druhou stranu jdou na nervy spoluhráčům, a hlavně trenérům. Podobně tomu bylo i v případě Poborského. Vyhodili ho z českobudějovického dorostu, protože se prý až příliš mazlil s míčem. Trenér ho už nesnesl. Sedmnáctiletého kluka kuriózně převeleli do áčka, aby mezi dospělými dostal za vyučenou. Přišel první mistrovský zápas a Poborský v něm hned vstřelil gól. Patičkou.
Slávu by vyměnil za loď s kamarády na Vltavě
Před Eurem 1996 už Poborský patřil k nadějným hvězdám v české lize. Za hranicemi ho však ještě moc neznali. Ono se vůbec dá říct, že český fotbal měl tou dobou malý respekt. Ani sami hráči nedoufali v úspěch na mistrovství Evropy a výlet do Anglie někteří brali téměř recesisticky. Vedle své lavičky chtěli postavit figurínu maskota Rudy Pivrnce.
Mužstvo mělo vůbec nejhorší sázkařský kurz ze všech, začínalo s 80:1 na vítězství v turnaji. Podle prognóz nemělo na mistrovství málem co pohledávat. Po úvodní porážce s Německem kurz ještě vystoupal na 150:1.
A nakonec chybělo pouhých 17 minut, aby Češi přijeli se zlatem. Roztančené Staroměstské náměstí vítalo hrdiny. Tím ústředním byl Poborský, jenž obránce děsil rychlostí a ztrapňoval technickou rafinovaností. Vrcholné číslo přišlo proti Portugalcům.
Míč se mlátil jako biliárová koule mezi třemi Portugalci. Najednou jim ho sebral Poborský a sprintem vyrazil vpřed. Pod nohy mu skočil obránce, proti se vyřítil gólman Baía. Ale nic naplat. Mezitím už český kouzelník pravačkou podebral míč a...
Míč letěl hóóódně vysoko a pomalu klesal. Fanoušci strnuli. Jak tohle skončí? Padl přesně do sítě. Další fotbalový básník přišel na svět.
"Abych řekl pravdu, věřil jsem, že to bude gól. Jenom jsem si přál, abych kromě brankáře nepřekopl i branku," chladně pronesl Poborský v první reakci.
Jako by to byla běžná věc. Pro něj ano, pro všechny kolem genialita. Ten gól přinesl absolutní maximum. Uměleckou invenci. Matematickou přesnost. Fotbalovou erotiku. Byl úchvatný. Televize ho donekonečna opakovaly. S jeho autorem přesto nehnul. "Dal jsem si večeři, půldruhého piva a šel spát," vyprávěl druhý den, jak okamžiky prožíval.
Obstarožní hotel Marriott, kde bydlel český tým, rázem padl do obležení novinářů z celého světa. Pídili se po jakýchkoliv informacích o klukovi z města Rožmberků, který je rychlý jako vítr a vlaje za ním hříva vlasů. Kde se takhle naučil kopat, kdo je jeho fotbalový vzor, jestli má rodinu, jakou poslouchá muziku. Naprosto všechno. Přitom před zápasem ani pořádně neznali jeho jméno, v oficiálních bulletinech se objevoval pod zkomoleninou Poborski.
Bleskově zareagovali i manažeři. Spočítali, že padáček zvedl hráčovu tržní cenu o 70 milionů korun. V podstatě ji zdvojnásobil. Začal kolotoč, z nějž se Poborský nikdy nevymotal a který nesnášel. "Chtěl jsem někam zalézt a mít od všech pokoj. Být v klidu s rodinou nebo si půjčit loď a sjet s kamarády Vltavu. Místo toho jsem musel dávat několik rozhovorů denně a poslouchat tytéž otázky: Jak vás ten lob napadl, jakou slávu vám přinesl?" vzpomíná.
Neuměl ani slovo anglicky
Krásný gól odstartoval velkou kariéru, dovolil Poborskému hrát ve velkoklubech Manchesteru United, Benfice Lisabon a Laziu Řím. Umožnil mu bojovat o místo v sestavě s populárním Davidem Beckhamem. Mohl trénovat pod legendami, jimiž jsou Alex Ferguson, José Mourinho nebo Dino Zoff. O tom všem sní pomalu každý kluk, když se dá na fotbal.
Gól také dostal Poborského do situace, s níž nepočítal a nebyl na ni tehdy připraven. Když pár týdnů po Euru 1996 přestoupil do Manchesteru, neuměl slovo anglicky. Odjel jen se čtyřmi kufry oblečení a bez tušení, jakému mediálnímu tlaku bude vystaven.
Dodnes si živě vzpomíná na první zápas v anglické lize. Pokazil ho. Šly přes něj dva góly a v poločase ho trenér Ferguson vystřídal. Novináři se do něj pouštěli. Že je nepřizpůsobivý, uzavřený a na hřišti málo důrazný. Každý den odtrénoval a mercedesem spěchal k rodině čtyřicet kilometrů za Manchester. Tam žil v domku na druhém konci vesničky Alderley Edge, dál už byla jen pole a koňský výběh.
Hledal vytoužený klid, ale v anglickém fotbalovém eldorádu mu nebyl dopřán. "Jednou o mně napsali úplně vymyšlený rozhovor. Jindy mi dotěrný novinář vnucoval myšlenku, že přece není férové, abych dostal smlouvu v Manchesteru za jeden gól padáčkem," vzpomíná Poborský. "Ale učil jsem se. Anglie mě zocelila."
Kdosi napsal, že na stadionu Old Trafford v Manchesteru se nehraje fotbal, ale přímo vyučuje náboženství. Poborský na něm strávil půldruhého roku a odnesl si hodně. Ještě zrychlil práci s míčem a posílil si psychiku. "Sebedůvěra je půlka celého úspěchu. Jakmile o sobě začnete trochu pochybovat, v ten moment jste ve velkém klubu ve frontě náhradníků," říká, co tehdy pochopil.
Šel na penaltu, které se jiní báli
Vybavuje se mi dnes už zapomenutý zápas ze září roku 2000, kde ukázal tu popisovanou sebejistotu. Reprezentace hrála těžký kvalifikační zápas v Bulharsku. Vedro, tvrdé hřiště, šance se přelévaly na obou stranách. A gól ne a ne přijít. Až čtvrt hodiny před koncem po faulu na Poborského svitla šance: penalta. Jenže...
Hráči se radostí plácali do dlaní. Konečně snad přijde vytoužený gól. Ale kdo ho dá? Najednou všichni toulavým krokem odcházejí od branky. Bojí se kopat. Jediný Poborský ne. Vstane po faulu ze země, jemně si posadí míč do trávy a elegantně ho kopne doprostřed branky. Gól!
Všichni si vydechli, jedině Poborský žádné nervy necítil. "Byl to kop jako každý jiný, počítal jsem, že dám gól," prohlásil po zápase. Podobně jako když o čtyři roky dříve zaskočil Portugalce úžasným padáčkem. Nebo když v dresu lisabonské Benfiky prokličkoval od jedné branky ke druhé a své sólo zakončil gólem. Něco podobného přineslo slávu i Maradonovi.
Co bylo pro jiné fantastické a hodné ocenění, bral Poborský za úplně normální věc. Proto nikdy nedělal vědu ze svého padáčku. Neplánoval ho na rozdíl od Panenky, který si svou nezapomenutelnou bělehradskou penaltu předem nacvičil.
Poborský jednal intuitivně. Ve zlomku vteřiny mu přišlo jednodušší míč podkopnout než obstřelit gólmana, jak by to řešila většina útočníků. Že mohl kop pokazit, poslat míč do náruče gólmana, nebo naopak někam k nebesům a zesměšnit se?
Nad nepřízní osudu fotbaloví básníci nepřemýšlejí.
Slavný lob nebyl jediným kouskem Karla Poborského. V dresu Benfiky Lisabon zazářil sólem přes celé hřiště, po němž byl srovnáván s Maradonou. Podívejte se na video.
