Ta, která v pátek ve 12.35 hodin SEČ zřejmě vyběhne na turnaji v čínském Nan-ningu proti Česku. Ta hvězda se jmenuje Luis Suárez.
A srovnání zmíněných dvou bezpečnostních rizik nabídl s trochou nadsázky před čtyřmi lety britský politicko-kulturní časopis New Statesman.
Sečetl Suárezovi odehrané zápasy za národní tým i za kluby, spočítal, na kolik soupeřů zhruba během kariéry narazil a kteří byli tím pádem vystaveni nebezpečí, že se stanou terčem některého z jeho podlých útoků.
Výsledná pravděpodobnost? Jedna ku dvěma tisícům. Pokud si půjdete zaplavat do moře, možnost napadení žralokem se odhaduje na 1:3,7 milionu.
Přiznejte si sami: co vám při vyslovení Suárezova jména naskočí jako první?
Stovky úžasných gólů, nebo trojí zahryznutí do soupeřů?
Tuhle zvláštní úchylku barcelonskému útočníkovi už nikdo neodpáře. Sám si může za to, že místo toho, aby se o něm mluvilo jen jako o famózním kanonýrovi, připomínají se neustále jeho úlety. Přitom od toho posledního už v létě uplynou čtyři roky. Ale on ho má pořád před očima. „Moc toho lituju,“ zopakoval už tolikrát.
Čeho? Přece zlomku vteřiny, kdy se mu deset minut před koncem posledního zápasu skupiny na mistrovství světa v Brazílii potřetí v kariéře totálně zatmělo.
Před 40 tisíci diváky na stadionu v Natalu a dalšími miliony u televizních obrazovek kousl do zad italského stopera Giorgia Chielliniho, který v šoku vyhrnul dres a ukazoval rozhodčímu, jenž si ničeho nevšiml, obtisk Suárezových zubů.
Podobně nechápal Ottman Bakkal, kterého Suárez před osmi lety kousl do ramene ještě jako hráč Ajaxu. A o tři roky později Branislav Ivanovič, srbský obránce Chelsea, kterému se zahryzl pro změnu do paže během angažmá v Liverpoolu.
Proč to Suárez vlastně dělá? Co to s ním je, že má potřebu vybíjet si frustraci tak zákeřným způsobem?
Uruguay vs. ČeskoSledujte od 12.35 hodin online |
„Když mě něco naštve, třeba zahodím šanci nebo něco zkazím, vyskočí mi pulz. A mozek najednou vypne,“ pokusil se o vysvětlení. „Logické uvažování pro mě najednou neexistuje.“
Těžko v tom hledat omluvu, tak snad aspoň částečné pochopení. Abyste je našli, je třeba se podívat hluboko do minulosti.
Možná se v Suárezovi nahromadily trpké zkušenosti, které v sobě držel od dětství. Vyrůstal v chudé rodině se šesti sourozenci, které otec Rodolfo coby vrátný sotva uživil. Malý Luis bosky brouzdal po ulicích Salta, stotisícového města na hranicích s Argentinou, a sbíral drobné, které lidé poztráceli. Ve fotbale vynikal, ale kopal si jen s kamarády na ulici a pořádně začal hrát, až když se rodina přestěhovala do Montevidea, hlavního města.
Tam otec rodinu opustil, což Suárez junior těžce nesl. Chvíli kašlal na školu i fotbal a po nocích se potloukal s partičkou pochybných kamarádů. Až když v patnácti potkal Sofii, svou první lásku, začal se měnit. „Ona mi ukázala cestu. Vděčím jí za všechno,“ děkuje dodnes ženě, kterou si před devíti lety vzal.
Luis Suárez z Barcelony slaví gól proti Celtě Vigo.
To díky ní se probil do áčka Nacionalu, nejslavnějšího týmu v zemi. Už s ní vyrazil na první zahraniční angažmá do nizozemského Groningenu, pak do Ajaxu, Liverpoolu a Barcelony. To ona byla první, kdo se ho po třetím kousanci zeptal: „Luisi, co jsi to proboha udělal?“
On už tušil, co ho čeká. Musel vynechat devět mezistátních zápasů a za Barcelonu, kam čerstvě přestoupil, nesměl hrát čtyři měsíce. Stejnou dobu se nemohl ani přiblížit trávníku, což má dodnes bafuňářům za zlé.
„Můžou mi zakázat hrát, na jak dlouho chtějí, ale abych se nemohl jít podívat na trénink svého synovce? To je šílenost,“ prskal. A vzkázal: „Už nikdy nepřijdu na žádný galavečer, který bude FIFA pořádat!“
Takový už zkrátka je - když cítí křivdu, neodpouští. O Chiellinim tvrdil, že ho ke zbabělému útoku vyprovokoval. A nikdy si s ním incident nevyříkal.
Jenže i Suárez má dvě tváře. Kromě záporáka s přezdívkou Kanibal je také oblíbeným parťákem do kabiny, milujícím manželem a otcem a hlavně - jedním z nejlepších útočníků světa. Zdobí ho důraz, hlad, ve vápně je skoro neuhlídatelný, pořád se rve o prostor.
Teď bude určitě kousat i proti Česku. Snad jen obrazně. „Ať si klidně kousne, mně je to celkem jedno,“ usmál se včera stoper Tomáš Kalas. „Jen doufám, že to kdyžtak rozhodčí uvidí a budou mít o hráče míň.“
Ale věřte, že Suárez se udrží. Jeho Sofia se bude jistě dívat - a on už nechce dělat ostudu.
