Vzhledem ke svému fotbalovému životopisu by si místo pro poslední zápas kariéry na hřišti soupeře v roli hlavního trenéra Petr Uličný snad ani nemohl vybrat lépe. Se Sigmou Olomouc, kterou od zimy táhne za záchranou v nejvyšší soutěži a se kterou poprvé v její historii minulý týden slavně vyhrál domácí pohár, totiž ve středu přijede do Hradce Králové.
"Na ten nedám dopustit, angažmá v Hradci mě vytáhlo z bahna," připomíná zkušený dvaašedesátiletý kouč.
Jen pro připomenutí: Uličný se v Hradci objevil v roce 2000 krátce poté, co Hradec sestoupil z 1. ligy a on sám smutnil po sestupu sOpavou, kterou tehdy vedl. Hned první rok Uličný S Hradcem slavil postup do nejvyšší soutěže a ještě další rok a půl ho trénoval.
Na bodrého Moraváka se v Hradci vzpomíná dodnes a on na Hradec také. "Byla to krásná doba a hlavně první rok byl naprosto úžasný," říká kouč, který bude při středečním domácím loučení Hradce s touto sezonou stát na střídačce soupeře.
Prý vás tehdy dost překvapilo, že vás Hradec oslovil?
Určitě, vůbec jsem to nečekal. Sestup s Opavou byl hodně těžký, nevěděl jsem, co budu dělat. Ale hned asi za týden se bratři Vodové ozvali. Dodnes vzpomínám na to, jak jsme se sešli v Litomyšli v hotelu Dalibor.
Co vám tehdy majitel a ředitel hradeckého klubu řekli?
Nabídli mi angažmá a už to pro mě bylo vysvobození v mé situaci. Navíc trochu neuvěřitelně, já sestoupil s Opavou a klub, který sestoupil s námi, mě vezme.
Petr UličnýBývalý prvoligový fotbalista (od roku 1969 do roku 1983 postupně Sparta, Plzeň, Olomouc) Poté trenér (například Zlín, Brno, Ostrava, Plzeň) V roce 2000, poté co s Opavou sestoupil do 2. ligy, ho angažoval Hradec Králové. S ním postoupil do nejvyšší soutěže a rok a půl ho tam ještě vedl. Poté odešel v zimě 2003 do Olomouce, kam se vrátil letos v zimě. S jejím týmem minulý týden vyhrál Pohár České pošty a získal tak první trofej v historii klubu. |
Úkol asi tehdy byl jednoznačný.
Hned řekli, že berou jedině postup a že mi věří, protože jsem zkušený kouč. Strašně mě to potěšilo a dodnes jsem jim za to vděčný, vrátilo mě to do fotbalu ve chvíli, kdy jsem to moc nečekal.
Neměl jste strach jít do klubu, který sestoupil, byl v lize jasně poslední, ale hned chce zpátky nahoru? To bývá ošidné.
Neměl. Věděl jsem, že Hradec nemá špatný tým, pak se ukázalo, že je dokonce vynikající. Dodnes na to vzpomínám a když si to tak proberu, měl jsem tam snad nejlepší kádr v mé trenérské kariéře. Jen si to vezměte, byli tam Pavel Černý, David Zoubek, Karel Piták, Ruda Skácel, Martin Vozábal, Filip Klapka, Jarda Dvořák, kapitán Míra Zemánek, v brance Karel Podhajský. Snad jsem na nikoho nezapomněl, ale co jméno, to skvělý fotbalista. Podívejte, kde někteří ještě dnes hrají. Navíc jsem měl štěstí na realizační tým, s bývalým asistentem Martinem Černíkem se stále stýkám, nádherná doba.
Také proto, že se vám ve druhé lize dařilo. Hráči navíc vzpomínají na tehdejší výbornou atmosféru v kabině.
Já také. Ono když se vyhrává, tak je pohoda. Ale někdy jsem hráčům také musel vynadat. Nebylo to ale často, vždyť mi získali tolik bodů, jako já jako trenér nikdy ne. Navíc na týmu bylo vidět, že si věří.
Tak jste neměl problém dostávat z nich to nejlepší?
Když chcete postoupit, musíte neustále vyhrávat, což není jednoduché. Tlak tam byl, každý se na nás chtěl vytáhnout. Ale kluci to zvládali. Někam jsme vyrazili, něco jsem jim říkal o soupeři a Jarda Dvořák povídá: "Tréňo, nebojte se, my tam stejně vyhrajeme." A také jsme tam vyhráli.
Po postupu do první ligy jste se s Hradce první rok také v pohodě zachránili.
Ale to už bylo samozřejmě mnohem těžší. Když jsem byl na narozeninách doktora Vody (do roku 2005 majitel hradeckého klubu pozn. autor), tak jsem tam na nějaký dotaz do kamery říkal: "Tohle jsou dva pánové, kterým vděčím za všechno, protože mě angažovali, ale zároveň mě v roce 2002 vyhodili."
Ale pokud si dobře vzpomínám, v zimě roku 2003 jste odešel sám, protože vám angažmá nabídla Olomouc. Tak jak to vlastně bylo?
Máte samozřejmě pravdu a inženýr Voda (do roku 2005 ředitel hradeckého klubu) mi to také hned připomněl. "Já vám dám, pane kouč, vy jste přece utekl," řekl.
Měl pravdu?
Měl, požádal jsem je tehdy po podzimu roku 2002, jestli by mě předčasně neuvolnili. Dodnes jsem jim vděčný nejen za to, že mě v létě 2000 k týmu vzali, ale i za to, že mě o dva a půl roku do Olomouce pustili. Byla to pro mě velká šance, vracel jsem se domů. A hned na jaře jsme Sigmu v lize zachránili, ačkoliv měla po podzimu problémy. A další rok jsem s ní skončil třetí, pro nás to byl obrovský úspěch.
Ale Hradec po vašem odchodu ligu neudržel a pak mu trvalo sedm let, než se vrátil zpátky.
Také to od Ládi Škorpila, dnes sportovního ředitele neustále poslouchám. Po mně přišel do Hradce v zimě 2003 Leoš Kalvoda, další Olomoučák, ale nezachránili se. A Škorpil, vždycky když nás vidí, tak říká: "Uličný a Kalvoda to tady posr... a já to tady mám zase zachraňovat. A bude to trvat deset let." Ale směje se u toho. Já jsem rád, že to netrvalo tak dlouho a Hradec je zpátky.
Vy se tam ve středu vrátíte po téměř deseti letech jako hlavní trenér soupeře. Uvědomujete si to?
Vidíte, to mě ani nenapadlo. Je pravda, že jsme se s Hradcem pak nějak míjeli, ale mě to ani tak nepřišlo. Často tam jezdím, hlavně za Martinem Černíkem. Zavzpomínáme si, jak jsme hlavně předtím, než se odstěhoval do Roudnice, zašli na pivko, Hradec byl opravdu dobré angažmá.
Loučení s ligou doprovodí také "chytré" kopačkyKopačka, která dostala mozek. Také tato akce doplní domácí loučení fotbalistů Hradce Králové s právě probíhající prvoligovou sezonou. Před středečním duelem s Olomoucí i v jeho průběhu tyto kopačky, které umějí zaznamenat spoustu údajů, třeba kolik a v jaké rychlosti toho příslušný hráč naběhal, budou k dispozici také fanouškům, kteří ve středu přijdou na hradecký Všesportovní stadion. Poslední hodinu před začátkem zápasu si je budou moci vyzkoušet při běžném užívání, v přestávce pak také v soutěži o nejrychlejší střelu, také tu jsou čipy umístěné v těchto kopačkách schopny zaznamenat. |
Teď prožíváte hektický půlrok opět v Olomouci, s čím s ní vyrazíte do Hradce?
Hlavně jsem rád, že už máme jak Hradec, tak my záchranu. Protože kdybychom ji neměli, tak bychom v Hradci museli vyhrát. To stejně chceme, ale takhle se bude hrát lépe.
Do Hradce vyrazíte nejen ke svému poslednímu zápasu na hřiště soupeře v roli hlavního kouče, ale také poprvé od chvíle, kdy jste získali domácí pohár. Přivezete svým přátelům ukázat pohárovou medaili?
To ne, mám ji doma ve vitríně a také tam zůstane.
Pro vás ve dvaašedesáti letech to byla první fotbalová trofej, kterou jste získal. Jak jste si to užil?
Já jako starší borec jsem to prožíval hlavně chvíli po tom, co rozhodčí pískl do píšťalky a skončil tím zápas. To byla ta chvilka štěstí, která trvá tak pět minut. Pak se člověk zklidnil, ale kluci to prožívali hodně dlouho.
Nepřesvědčil vás poslední půlrok, abyste ještě u trénování zůstal?
Nic se na tom nemění
To vás ani vedení Olomouce nelámalo, abyste pokračoval?
To ne, ale je pravda, že se poptávali, jestli bych třeba ještě půl roku nevydržel. Mě to sice potěšilo, ale jsem vnitřně přesvědčený, že už ne. Je mi dvaašedesát, mám v lize nějakých 410 startů jako kouč a jsem z toho přece jen trochu utahaný. Já zápasy dost prožívám, dávám do nich velkou energii a pak euforie po vítězství nebo zklamání a frustrace po prohře, to je náročné. Včetně profesionálního hraní se tomu věnuju od roku 1969, to je 43 let. Koníček, krásné zaměstnání, ale strašně náročný a únavný, už to je pro mladší. Navíc manželka mi vždycky říká, že chce, abych pár roků ještě žil.
