„Trochu jsem si ten návrat představoval jinak,“ vysvětlil. „Vycítil jsem od některých lidí nedůvěru. Ale je to výzva, vyvrátit tyto pochybnosti dobrými výsledky.“
Co jste si pomyslel, když vás Brno oslovilo?
Byl jsem velmi rád, protože mě to dost překvapilo. V Brně jsem zažil, společně s Olomoucí, kde bydlím, nejlepší angažmá. Myslel jsem si, že ta nabídka přijde už dřív, ale nestalo se.
A když teď přišla, měl jste jasno?
Hned jsem byl rozhodnutý, protože jsem se ještě chtěl do Brna jednou vrátit. Je to obrovská výzva vzhledem k tomu, co po mně vedení chce, to znamená hrát Pohár UEFA.
Výzva... Ty máte rád, ne?
Každý musí chtít hrát poháry, ať už trénuje Zlín, Blšany nebo Brno. Pak záleží na mužstvu, jestli na to má, nebo ne. Brno letos udělalo výborné páté místo, je to skvělý výkon, protože první čtyři týmy jsou hodně silné. Ale my se teď musíme snažit, abychom se mezi ně dostali.
A co je pro vás vlastně vaše největší trenérská výzva?
Já jsem provinční trenér. A Brno, i když je to velké město, tak je to stále provinční klub. To provinční není urážka, naopak jsem na to hrdej. Provinční jsou pro mě všechny kluby mimo Prahu. Ale i provinční kluby bývají mistry... podle mých měřítek je vlastně v zahraničí provinční i Manchester nebo Barcelona. (pobaveně) Ale chci říct, že čím mám víc těch startů, v lize jich mám ze všech trenérů nejvíc, přes tři sta padesát, a věk už taky velkej, pro některé novináře neúnosnej, což je nesmysl, tak pro mě jsou hlavní takové ty reálné výzvy. To je třeba dostat se s Brnem do Poháru UEFA. Kdyby se to nějakým způsobem zašramotilo a šlo by se na titul, tak jak se to stalo Frantovi Komňackýmu v Ostravě... ale to se stává jednou za mnoho let. Brno bylo mistrem v roce 1978, tos ještě nebyl na světě. Teď říct, že jdeme na titul, by byla velkohubost.
Petr Uličný– 57 let, fotbalový kouč, v české lize je rekordmanem v počtu zápasů – na kontě jich má 358 |
Takže titul je nyní nereálný cíl?
(smích) Tak daleko já neuvažuji. Chceme teď hrát evropské poháry.
Někteří lidé vám však moc nevěří, že to s Brnem dokážete?
Já mám pořád před očima, jak se se mnou diváci před jedenácti lety loučili, jako s nějakou superstar. Teď je situace taková, že někteří novináři a bývalí brněnští hráči takovou důvěru ve mě nemají. Je to jejich názor a já tu jejich nedůvěru musím vyvrátit výsledky.
Je na vás vidět, že vás některé reakce zklamaly.
Tak určitě, nečekal jsem to. Ale už jsem zkušený. Řada lidí má proti mně výhrady, musím jim dokázat, že jsem pořád ještě dobrý trenér.
Mrzela vás reakce od někoho konkrétního?
Ne. Třeba Karla Kroupy si velice vážím, byl to pan fotbalista. Navíc mi udělal kariéru, když mě před třinácti lety do Brna angažoval.
V české lize jste trénoval osm klubů. To, že se vracíte do Brna, znamená, že jste vyrazil na druhé kolečko?
Já to beru spíš tak, že tím, jak jsem se dostal i na Slovensko do Ružomberku, tak jsem se stal tím pravým Čechoslovákem. Co se týká Brna, je to pro něco jiného, protože pokaždé, když jsem se sem vracel s jinými týmy, vždyckymě tady pěkně přivítali a vyvolávali moje jméno. Mám pocit, že mě tady mají rádi. Proto jsem se sem tak těšil.
Když jste dostal nabídku od Brna, hrálo ve vašem rozhodování roli, jak kvalitní tým tady nyní je?
I známí mi teď blahopřejí, že jsem konečně zase získal dobrý tým.
Hráče si řadíte do pomyslných šuplíků, v horních jsou ti oblíbení, jichž je většina. V dolních jsou „darebáci“, tedy ti, se kterými jste se nepohodl. Je teď v Brně někdo takový?
Ne. Trénoval jsem Wagnera, Zelenku, Švejnohu nebo Siegla. Všichni jsou v těch horních. Hráči mě berou, protože jsem komunikativní.
Určitě už máte představu, jak stávající brněnský kádr vylepšit, že?
Osa týmu je silná, nechybí mladíci. Na určitých postech bychom posílit chtěli, na Slovensku mám vytipované dva hráče, které bych rád v týmu přivítal. Ale o tom budeme s vedením jednat až příští pátek. Na Slovensku jsem si potvrdil, že někdy najdeš fotbalistu ze dne na den, ani o tom nevíš. Ale hlavně potřebuješ mít osu a ta v Brně je.
Jak na vás nyní brněnský klub působí. Jak se za jedenáct let změnil?
Určitě hodně. Tenkrát tady byl pan Hrstka, Karel Kroupa a Rosťa Václavíček. Ale vedení klubu už je jiné, i majitelé jsou jiní, navíc se hraje na jiném stadionu.
Koho jste už v klubu potkal z té vaší staré éry?
Karla Jarůška, Radka Běláka, tady kamaráda (ukáže na vedoucího mužstva Antonína Suchánka), taky kamaráda Maršálka a paní Doškovou.
Když jste připomněl své kamarády, těšíte se i na karty...
Chceš pohlavek? Jak víš, že jsem hrál karty? Kdo jste mu to řekl? (smích) To už je za námi takový ty pionýrský doby. Teď už jsem vážený pán. Věnuji se pouze profesionálně fotbalu. Srandičky tam můžou být, ale na karty už není doba.
Na co se mohou diváci těšit? Jak jste se za ty roky změnil?
Rokama jsem se změnil. (smích) Už třeba nedostávám pokuty, už neběhám do hřiště, protože se to nesmí. Mezi rozhodčími byla teď anketa a vyšlo z ní, že i oni mě respektují. Je to přístupem k nim, učím je, jak se mají ke mně chovat.
V Brně po vás budou chtít, abyste napodobil úspěšné časy. Tak třeba i vběhnete znovu do hřiště.
To ne, to nejde, už by to nebylo ono. To už bych hrál divadlo. Tehdy, když jsem vběhl na hřiště, tak to ze mě vyprchalo. Mám to i na videu. Ale teď už bych to neudělal. Ani vulgarity už nepoužívám. Fotbal sleduje mládež, navíc doba je taková, že trenér musí vystupovat jako šlechtic, takovej vyrovnanej a slušnej, konstruktivní člověk.
Máte vůbec spočítáno, kolik jste vminulosti na pokutách zaplatil korun?
Asi sto dvacet, sto padesát tisíc. To už je dlouhá doba, bylo to ve starých penězích. (smích) Dlouho jsem nic nedostal a snad ani nedostanu. Našli jsme s rozhodčími společnou řeč. Pokud se ke mně chovají pěkně, tak není problém.
Při angažmá v Olomouci jste si dával za vulgarity peněžní pokuty, že?
Měli jsme v kabině dohodu, že když budu sprostej, zaplatím stovku. A pak mi jeden hráč říkal: „Trenére, dlužíte nám dva tisíce.“ Tak jsem toho nechal. Občas je nějaké ostřejší slovo nutné použít, aby hráči viděli vážnost nahněvání trenéra. Nikdy to ale nesmí být jako urážka.
V tomhle jste se tedy změnil, určitě jste ale nezměnil rituály jako objímání s hráči, že?
Tak to jsou kabinové věci. Já jsem trenér v jistým věku, mám děti, vnoučata. Ti hráči, když vyhrávají, jsou pro mě velice krásní lidé a já je mám rád. Každý trenér dává vděk najevo jiným způsobem, takže něco musíš mít připraveného. Tak jak jim dáváš najevo kritiku. Ale musí to vzejít z tebe, nesmí to být hraný.
Připomněl jste děti. Vy máte dva syny. Nebude někdo z nich jako trenér Uličný mladší?
Jeden z nich právě teď trénuje dorostence HFK Olomouc. A je to taky trochu rapl jako já. Už je na čase, aby nebyli v našem fotbale známí jenom Uhrin a Uhrin, ale taky jiná dvě „U“ – Uličný a Uličný.
Když se vrátíme k Brnu, mrzí vás, že jste se sice dočkal návratu, ale ne na stadion za Lužánkami?
Právě. Jak se říká, že se nevstupuje dvakrát do téže řeky, tak tady je další příklad, že to stejná řeka není. Je to úplně něco jiného. Doba se strašně změnila. I Uličný.
S klubem jste podepsal pouze roční smlouvu. Nevadilo vám to?
Ne, na Slovensku se dělá i půlroční. Management tlačí na trenéra, aby udělal úspěch. Taková je doba. Koncepční práci na tři roky vám už nikdo nedá. I když pracuješ dva roky dobře a třetí máš být mistr nebo hrát poháry, tak v rozhodujícím zápase třeba poprší, zastaví se ti v nějaké kaluži balon a místo, abys vyhrál, tak prohraješ. Když seš někde tři roky, tak je to úspěch.
Sice říkáte, že jste provinční trenér, ale nemrzí vás, že jste nikdy netrénoval třeba Spartu nebo Slavii?
Mě to v těch provinčních klubech baví. Navíc, mě těší, že jsem teď dovršil celé Československo, trénoval jsem v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Když jsem přišel do Ružomberku, tak jsem jim říkal, že 40 let patřil Stalinův štít i mně. To nevíte, co je, že? To je Gerlachovka.
A co zahraniční angažmá?
Tam bych měl bariéru v řeči. Když jseš komunikativní trenér jako já, musíš venku umět hodně dobře jazyk, aby ti ti hráči rozuměli. A to málokdo umí. Takže proto čeští trenéři víc chodí na východ.
Dokdy chcete trénovat?
Dojedu to druhý kolečko, teď půjdu do Ostravy, do Žižkova... a v sedmdesáti to ukončím. (smích)
Dokážete si představit život bez fotbalu?
To nemůžu, nedokážu to. Fotbal hraju odmalička. A myslím, že je to krásné, když má člověk koníčka, který je dobře placený. Profesně se mu věnuji od roku 1968, kdy jsem se stal profesionálním fotbalistou. To už bude za chvíli 40 let. A to dělám neustále jenom fotbal!
Studoval jste také střední veterinární školu. Tomu se asi už věnovat nebudete, že?
Zvířata mají docela štěstí, že jsem se tomu po škole dál nevěnoval. Když jsem trénoval Hradec Králové, tak jsem jednou dělal rozhovor do televize a oni se mě ptali, co budu dělat, až mě vyhodí. Tak říkám, že jsem veterinární technik. Tak mi připravili pejska, já ho vyšetřoval a on pak strašně zařval. Já jsem to studoval jenom kvůli tomu, abych si dodělal maturitu a mohl jít v Praze studovat sportovní fakultu.
A co takhle stát se zpěvákem? Při vyhlašování Fotbalisty roku jste zpíval duet s Pavlem Bobkem...
Já mám samé šlechetné koníčky. Zpívám rád, mám rád víno. Velkého koníčka mám také návštěvy padesátin a šedesátin. To mě baví. (smích)
Ve fotbalovém prostředí máte přezdívku John. Jak jste k ní přišel?
V roce 1972 jsem šel hrát do Plzně. A protože jsem tam ty hráče neznal, tak jsem na ně volal: Žanku, přihrej! Tady su, Žanku! Jenže oni to neuměli říkat, tak mi začali říkat Džonku. A pak z toho vzniklo John.
(V té chvíli se připojí do rozhovoru vedoucí mužstva Suchánek: „A když se na něj podíváte z profilu, tak vypadá jak John Fitzgerald Kennedy.“)
