Takže si to shrňme – kopáči se zase ožírali v hospodě, pozvali prostitutky, veselili se po prohraném zápase, a ten jejich kapitán, ten se pak ještě urazil a skončil s reprezentací... No dobře.
Ale co na to říká sám Tomáš Ujfaluši? Pro odpověď míříme do Madridu, kde je oporou zdejšího klubu Atlético.
Chtěl byste se za něco omluvit fanouškům české reprezentace?
Víte, jako fotbalista se jim můžu těžko omlouvat za to, že se mi někdy nepodařil zápas, že jsem hrál špatně. V žilách mi proudí krev, takže mívám logicky i slabší dny...
... počkejte, k fotbalu se dostaneme. Teď se ptám, jestli jste udělal nějakou nefotbalovou hrubku.
Jednu chybu stoprocentně – to byla předloňská noční oslava mých narozenin v hotelu Praha, kterou jsme si uprostřed reprezentačního srazu neměli dovolit. Tím jsme si proti sobě popudili spoustu fanoušků i novinářů - kdybych mohl vrátit čas, vymazal bych tohle.
Proč jste tehdy táhli mejdan do rána?
Klukovina, která se neměla stát. Ale udělali jsme ji jednou a nikdy se už neměla opakovat.
Tak teď jste si naběhl...
Proč myslíte? Hotel Praha se vůbec nedá srovnávat s tím, co se stalo teď.
Styčné body by se našly.
Dobře, prohráli jsme se Slováky, nic příjemného, beru. Ale stejně nevidím důvod, proč si nezajít na večeři a neobjednat něco k pití.
I kdyby to bylo takhle nevinné, mohli jste tušit, že fanoušky naštvete.
Takhle jsem nad tím opravdu nepřemýšlel. Fotbalu se věnuju každý den, jak nejlíp můžu, ale myslel jsem, že pokud skončil reprezentační sraz a já mám volno, tak ho můžu zaplnit, jak chci. Když někam jdu, tak nepřemýšlím, jestli tam budou novináři, zvlášť když vím, že nedělám nic špatného. Takže jsme prostě byli na večeři, kam pak přijeli i naši známí a kamarádky.
Kamarádky?
Kamarádky. Když o nich noviny napsaly, že jsou prostitutky, tak mě to opravdu urazilo; urazilo to nás všechny. Navíc ta lež obletěla celý svět a bude se teď s náma táhnout.
Už o tom vědí i ve Španělsku?
Jeden článek vyšel, jenom krátký. Radši jsem dopředu řekl trenérovi, co se stalo – že do nás už v českých novinách šijí a vymýšlejí skandál.
Jak reagoval?
Povídal, abych byl v pohodě a nic si z toho nedělal, že to bude španělské novináře zajímat nanejvýš den. A tak to dopadlo; pokud vím, v titulku stálo, že byl Ujfaluši se spoluhráči a se ženami před restaurací. O prostitutkách nic. Ty možná zmínili v článku, ale nevím, já si ho nepřečetl.
Neříkejte, že nečtete články o sobě.
Nechci je číst, dokonce mě ani nezajímá, jak novináři hodnotí moje výkony. Nějaký pocit mívám sám, a pak je tady táta, který mě nikdy neváhá zkritizovat, takže po zápase většinou zavolám jemu a přesně vím, jak na tom jsem.
Ano. Přísahám na cokoli
Pokud vím, tátu považujete za svůj vzor... A teď si budu představovat vaši situaci: tušil jste, že vás chtějí vyhodit z reprezentace, rozhodoval jste se, jestli raději rovnou neodejít sám, a o radu jste zavolal tátovi na Moravu.
To máte pravdu. Ten den jsem mu volal dvakrát – hned ráno mi řekl, že být na mém místě, nejspíš by se reprezentace vzdal, což jsem od něho nečekal. Ale zamyslel jsem se nad tím a večer mu oznámil, že opravdu skončím. Odpověděl, že dělám dobře, a ať jsem klidnej. Že stojí za mnou.
Taky se vás pokouším chápat, ale vysvětlete mi: když jste šli na večeři, proč jste tam zůstali do svítání?
Chápu, že tohle některým lidem vadí, ale málokoho zajímá, jak to celé bylo.
Nás to zajímá.
Ono už se zapomíná, že jsem se v předchozím zápase se Slovinskem vykartoval, a tak bylo jasné, že proti Slovákům ve středu nehraju. Hned mi volali z Atlétika a jednoznačně řekli, ať přijedu do Madridu na pondělní trénink. Na tohle neexistuje žádná směrnice, tak jsem se jim postavil, že jako kapitán zůstanu s týmem, a z toho pak vznikly problémy, které jsem musel řešit s naštvaným trenérem i prezidentem klubu – vadilo jim, že chybím na dvou trénincích. Ale já jsem chtěl zůstat s klukama z nároďáku, a přál si to i trenér Petr Rada.
Nicméně vaši spoluhráči zápas se Slováky ostudně projeli, a tak si část fanoušků myslí, že jste měli spíš zalézt na pokoje než vyrazit na pivo.
Jejich názoru celkem rozumím – zvlášť když si přečetli, co se v té restauraci mělo dít. Určitě je to nepotěšilo. Ale kdyby slyšeli pravdu, tak o tom vůbec nebudou přemýšlet.
Pokračujme – proč si tehdy nevyrazilo celé mužstvo?
Po každém zápase se řekne, jestli si někam nezajdeme sednout na večeři, a potom už záleží na každém, jak se rozhodne. Někomu se nechce, někdo ráno v sedm odlétá, někdo tam má manželku... A my zbylí jsme se rozhodli, že můžeme jít. Nechtěli jsme brečet do polštáře v hotelu, protože zápas končí v deset, a po takové prohře se vám opravdu spát nechce.
V té hospodě to potom vypadalo jak?
Počkejte, hospoda... To není žádné doupě neřesti, ale restaurace, kam zašli Angelina Jollie s Bradem Pittem, a ten večer tam kromě nás seděli i další hosté. Šli jsme do ní právě proto, že jsme se nechtěli ukazovat v rozjetých barech, které jsou v centru, tahle restaurace je stranou. Povečeřeli jsme, dali si pivo, popovídali o fotbale...
Ruku na srdce – to jste pořád povídali o fotbale?
Jestli vás to opravdu zajímá, tak já tam třeba hodinu a půl strávil u lékařského přístroje, který přivezl jeden z našich známých. Ani nevím, na jakém principu funguje, ale v ruce držíte senzor, který předává informace malému počítači. Ten pak vyhodnotí, jak jste na tom psychicky, jaké máte alergie, jestli jste v pořádku se srdcem...
A co jste se o sobě dozvěděl?
Že bych měl jít aspoň pětkrát na kvalitní masáž – vyčistit lymfatické cesty.
Ale stejně. Co by řekl trenér, kdybyste s Atlétikem prohráli a novináři by vás pak nafotili ráno před barem?
Těžko říct. Atlético je zvláštní tým, kde na společné večeře nechodíme, shodou okolností právě dneska vyrážíme poprvé po osmi měsících. Ale můžu mluvit o Florencii, kde jsem hrál čtyři roky: když jsme tam měli krizi, tak jsme si šli sednout mezi lidi do baru a všechno si vyříkali. Klidně jsme tam byli do pěti do rána, a i když dost hráčů třeba kouřilo, tak to nikoho nezajímalo, protože jsme nedělali bordel.
Problém nastává, když se na veřejnosti opijete.
Jestli narážíte na tohle, tak po zápase se Slovenskem jsme z restaurace opilí neodcházeli.
A mohl byste přísahat, že tam s vámi žádné prostitutky nebyly?
Určitě, přísahám, na co chcete. Kdyby to byly prostitutky, tak sklopím uši, neřeknu půl slova a vyžeru si to... Teď už chápete, proč jsem skončil s reprezentací? A to nemluvím o tom, jak se třeba vyjádřil předseda fotbalového svazu Mokrý na moji adresu; že prý jsem ho svým chováním zklamal, že je to nemorální, dokonce otázka IQ... Myslím, že to neměl zapotřebí.
Vyříkali jste si to?
Samozřejmě že ne. Nikdo z fotbalového svazu nezvedl telefon, nikoho nezajímalo, co se na večeři stalo. Jako by se jim ta aféra nějak hodila.
Máte pro to vysvětlení?
Ne. Já jen vím, že se rozhodli vycházet z toho, co napsal bulvár, a to je trapné – vždyť bulvár tam viděl i Marka Jankulovského, který s náma vůbec nešel! Vyhodili pět hráčů za to, že šli po prohraném zápase do restaurace. Nechtěli zjistit pravdu a chytili se toho, že tam byly lehké děvy.
Řekl bych, že fakt končím
Uvažoval jste už před touhle aférou, že byste v reprezentaci skončil?
To ne. Myslím, že mám ještě věk i výkonnost na to, abych reprezentovat mohl. Proč se ptáte?
Jako fanoušek jsem poslední dobou míval pocit, že pro úspěšné a zajištěné hráče už není nároďák velkou motivací.
Nesmysl. Jako reprezentant se můžete probojovat až na mistrovství světa, a tohle byla moje poslední šance – co může být větší motivací? Někdy jsme podle toho na hřišti možná nevypadali, ale neříkejte mi, že už nemáme motivaci nebo že je pro nás reprezentace finančně nezajímavá, protože takhle nad tím nikdo nepřemýšlí.
Já nad tím přemýšlím – reprezentace pro vás opravdu není finančně zajímavá.
Ale nám všem je jedno, jestli dostaneme padesát tisíc, nebo nic. Peníze dostáváme ve svých klubech, a reprezentace, to je čest.
Třeba se do ní ještě vrátíte, až vás osloví nový trenér.
V tuhle chvíli jsem si na sto procent jistý, že se nevrátím. Ani o novém trenérovi nepřemýšlím. Prostě jsem skončil.
Jste uražený?
Spíš zklamaný.
Co vás vlastně vytočilo víc – novináři, nebo fotbaloví funkcionáři?
Tak, média mě naštvala dvakrát. Poprvé, když ze mě udělala totálního blba po tom nepovedeném večírku v hotelu Praha – dodnes citují výrok, který jsem nikdy neřekl a který vytrhli z kontextu: „Nic jsem neplatil, a ta částka absolutně nesouhlasí.“ Takhle hloupej opravdu nejsem... A podruhé mě naštvali teď, s prostitutkama. Ale možná ještě víc mě mrzí, že nezavolal nikdo z vedení fotbalu. Komu by měli zavolat jinému, když jsem byl kapitánem národního týmu?
Čím dál míň chápu, proč reprezentaci demonstrativně neopustili i další spoluhráči. Nečekal jste, že se vás zastanou?
Nebudu lhát – napadlo mě, že by třeba mohli říct svůj názor. Ale pak jsem to hned pustil z hlavy: Proč by to dělali? Nebyli jsme špatná parta, ale každý si musí vyhodnotit sám, jestli se má ozvat a riskovat, že ho z reprezentace vyřadí taky.
Někteří teď určitě cítí větší šanci, že se v nároďáku prosadí.
Možná. Ale třeba se k tomu ještě vyjádří, podle mě zatím nikdo nechtěl slyšet, co na to říká takový Petr Čech nebo Tomáš Rosický.
Tým, který už se nevrátí
Nevypadáte, že byste měl z konce reprezentační kariéry depresi...
Nemyslete – pokud uděláte takhle velké rozhodnutí, v pohodě být nemůžete. Příjemné dny to nebyly, představoval jsem si, že skončím trošku jinak, ale situace mě dohnala k novému řešení.
Mají z vašeho rozhodnutí radost aspoň v Atlétiku?
Asistent trenéra řekl: "Mrzí mě to, ale je dobře, že budeš s námi trénovat tady a víc si odpočineš."
To je asi pravda. Patrik Berger tvrdí, že když skončil s reprezentací, o několik let si tím prodloužil kariéru.
Něco na tom je. Sezona začala v srpnu a já hrál od té doby skoro každé tři dny, mezitím tréninky, hotely, doma jsem nanejvýš třikrát v týdnu. Když nereprezentujete, tak občas dostanete dva tři dny volna, ve kterých naberete síly. Po třicítce už na člověka doléhá únava pořád víc, takže ano – konec s reprezentací mi kariéru prodloužit může.
Pojďme rekapitulovat – kdy jste byl v českém dresu nejšťastnější?
Určitě mezi roky 2002 a 2004, kdy jsme hráli krásnej fotbal. My obránci jsme toho ani moc nenabránili, protože ostatní míč obvykle získali už ve středu hřiště a během deseti vteřin pak zakončili. Byla to radost, jako je dneska radost dívat se na Barcelonu, i když proti ní třeba hraju. Stejně si vždycky říkám: klobouk dolů.
Můžou být ještě Češi takhle silní?
To už se nevrátí – dva roky jsme tenkrát neprohráli, na naši hru se bude dlouho vzpomínat.
V posledním roce už se opravdu jen vzpomínalo. Střelím od boku – že jste nerespektovali nového trenéra Radu?
Střílíte špatně, bohužel nám to jen nešlo. Moc chyběl Tomáš Rosický – hráč, který by dokázal vzít balon, obejít si jednoho hráče ve středu hřiště a vytvořit tím prostor pro útočníky... Útočníci nedostávali míče, které by dostávat měli, a nebyl už tam Honza Koller, který nám se svou postavou vždycky pomohl. S ním odešla spousta gólů, pryč je taky Pavel Nedvěd, Šmíca, Poborák... Odešla kvalita a teď bude potřeba změnit styl; najít s mladšími hráči nový recept.
Vy už to budete sledovat jenom z Madridu, kde máte smlouvu i na příští dva roky. Sníte o tom, že byste pak přestoupil do lepšího mužstva?
O tom nepřemýšlím, protože Atlético patří mezi hodně dobré kluby. I když jasně – Real a Barcelona, Manchester a Chelsea, Milán nebo Juventus jsou ještě o stupínek výš. Takže pokud budu hrát dobře a někdo mě bude chtít koupit... stát se může všechno.
Nedávno jsem četl, že právě Juventus by zájem měl.
Píše se spousta věcí... Ale já bych tam stejně nešel, protože by mi to neodpustili fanoušci. Rivalita mezi těmi z Florencie a z Turína je obrovská, a já byl čtyři roky ve Florencii, kde mi dali jasně najevo, že jsem jedním z nich.
Hrajete ještě fotbal kvůli penězům?
Kdyby se mi zítra něco stalo, s penězi bych už nikdy neměl problém, takže vyloženě pro ně hrát nemusím. Fotbal mě baví, i když je mi jedenatřicet. Pořád se ještě můžu zlepšovat, protože noví trenéři přinášejí nové a nové myšlenky, které si skládám jako puzzle... Dokud na to mám, tak ještě hrát chci.
A až na to mít nebudete?
Trénovat rozhodně nehodlám, protože trenéři mají času ještě daleko míň než hráči, a k tomu je na ně větší tlak. Nejspíš bych měl nějak zúročit ty čtyři světové jazyky, které znám, že?
Asi. Anebo zkuste hrát závodně golf.
Jo, to si představit dovedu. Jenomže bohužel jsem levák, a devadesát devět procent golfistů hraje napravo. Spousta trenérů mi říká, ať to ještě zkusím změnit, ale nepůjde to. A hřiště jsou stavěna spíš pro praváky.
Víte už aspoň, kde chcete po konci kariéry žít?
Možná právě Florencii – tam mě srdce táhne, tam mám nejbližší kamarády. Ale stejně je pravděpodobnější, že se vrátím do Čech a skončím v Praze, kde mám byt.
