Zvítězila 4:2, když postupový čtvrtý gól dala ve druhé minutě nastavení. Ve tváři trenéra Dušana Uhrina mladšího šlo včera ještě snadno rozpoznat stopy velkého zápasu. Mísilo se v ní vyčerpání s euforií z nejlepšího okamžiku kariéry.
"Ale večer po zápase jsem usnul jako dřevo," líčil. "Ani jsem nevěděl, že jsme proti nějaké Marseille hráli."
Máte dobré nervy.
To ne, byl jsem jen strašně unavený. Spal jsem od půlnoci do půl osmé nonstop.
O vítězném gólu se vám nezdálo?
Nezdálo se mi vůbec nic, ale tu situaci si vybavuji. Posouval jsem hráče dopředu, aby bylo co nejvíc lidí v pokutovém území. Brankář Miller tam běžel z vlastní vůle, tak jsem ho nechal. V jednu chvíli to vypadalo na ztracený míč a právě Miller ho dokázal přihrát do strany a my z toho měli vítězný centr. Já moc věřil, že tu branku dáme.
Ještě řekněte, že jste v průběhu zápasu věřil, že postoupíte. Vždyť jste dvakrát prohrávali.
Myšlenky přicházejí postupně. Ve Francii jsme prohráli 0:1, takže jsem si před odvetou říkal, že dáme jeden gól a vše bude otevřené. Dokonce jsme pořád trénovali penalty, kdyby náhodou došlo na rozstřel.
Že na rozstřel nedojde, jste věděl už ve 14. minutě, kdy jste inkasovali...
Říkal jsem si po gólu: Je to v pytli! Co s tím teď udělám? Musíme srovnat. Srovnali jsme a v půli povídám klukům: Musíme aspoň vyhrát, otočit to. A zase jsme prohrávali 1:2. Tak znovu: Aspoň vyrovnat. A z penalty jsme díky střídajícímu Holubovi vyrovnali.
Přitom v lize jste předtím dvě penalty po sobě nedali.
A Radim Holub na ni ani nebyl určený. Sám si vzal míč a dal to. On to kope nejlíp, dá v podstatě všechno. A jeho gól hlavou na 3:2 byl nádherný.
V tu chvíli jste věřil, že postoupíte?
Viděl jsem na soupeři, že se ukolébal. Věřil, že se mu nic nemůže stát. A já věděl, že my doma umíme hrát do poslední chvíle a že to je naše výhoda, o které Marseille asi neví.
Přitom co se týká technické vyspělosti nebo rychlosti, soupeř vás viditelně převyšoval.
Marseille má rozpočet v přepočtu 3,6 miliardy korun, to je proti nám velký rozdíl. Ale lepší hráči jsou kolikrát horší, pokud nemají vůli. Takhle si hráče vybíráme my.
I proto jste doma neprohráli od loňského 11. září?
Doma si věříme. Hráčům vždycky říkám, že musí lidi strhnout. Nefandí nám všichni, to je jasné, ale tím, že hrajete naplno, strhnete i je. Když se někomu líbíte, dostanete ho dřív nebo později na svou stranu. Na Marseille tady byla spousta manažerů, kteří byli neutrální. Ale co jsem slyšel, tak nám tleskali. Strhli jsme je.
Cítíte, že Boleslav prožívá fotbalový boom?
Jo. Kde jinde je taková atmosféra jako tady? Soupeři se leknou. Diváků chodí hodně, ale já chci víc. Chci, abychom měli vyprodáno na každé utkání, to je můj sen.
Není snem český titul?
Titul je reálný, bude se o něj prát pět týmů. Ale je daleko, nemyslím na něj.
A nesplnil jste si sen, když jste se vyrovnal otci, který coby trenér se Spartou před patnácti lety Marseille také vyřadil?
Před nynějšími zápasy jsme se špičkovali, že ji vyřadil, když byla silnější. Říkám mu: Nebyla silnější, ale rozhádaná, vyhodila trenéra, mlelo se to tam. Zato teď je v pořádku.
Ve čtvrtek vám otec gratuloval?
Táta hlavně nevěřil, že jsme postoupili. Je na angažmá v Gruzii, takže během zápasu volal s mou přítelkyní. Ta mu říkala, že jsme dali čtvrtý gól, a on myslel, že to spletla, že tomu jako ženská nerozumí. Pak mi samozřejmě blahopřál, že je to velký úspěch, ale to my tady všichni víme.
Po čtvrtém gólu jste vběhl do hřiště a křepčil s hráči. Pamatujete si, co jste po sobě řvali?
Vůbec, měl jsem zatměno.
Trenér Dušan Uhrin mladší. |