Nechtělo se věřit vlastním očím, ale když enkláva českých novinářů dorazila sedmdesát minut před výkopem na stadion, spatřila ho zaplněný takřka do posledního místečka.
Zvlášť impozantně působil dvoupatrový ochoz v oblouku za jednou z branek, z něhož zněl bojový pokřik v jednom kuse. Ale v řevu nezůstávala pozadu ani menší z podélných tribun. Do toho se z obřích reproduktorů rozestavených na atletické dráze kolem celého hlediště rozléhaly decibely typických tureckých melodií. Vlastního slova člověk neslyšel.
Relativně v klidu zůstávala jen rozlehlá hlavní tribuna. To proto, že bývá z velké části vyhrazena čestným hostům a novinářům.
A potom ještě oblouk za druhou brankou. Široký sotva třicet metrů, pouhých deset řad a téměř prázdný. Místa rezervovaná pro příznivce hostujícího týmu. V něm se ztrácela asi šedesátka skalních slávistických fanoušků, kteří do Istanbulu dorazili leteckým speciálem společně s mužstvem.
Nástup slávistů k rozcvičení se samozřejmě neobešel bez mohutného bučení, naopak příchod domácích fotbalistů vítal znovu frenetický jásot. Ale když potom obě mužstva přiváděl na hrací plochu rozhodčí Messina, ochozy se sportovně roztleskaly.
Mohutné povzbuzování a klubové chorály se během prvního poločasu dvakrát téměř vytratily. To když slávisté nebezpečně hrozili, vytvářeli si brankové šance a nutili domácí fotbalisty k chybám.
Dvakrát v krátké době, kolem dvacáté minuty, vyslal kouč Beránek svého asistenta Trávníka se vzkazem k brankáři Černému. V závěru poločasu hukot v hledišti znovu zesílil a výbuch nadšení přišel poté, co Pancu gólmana Černého z dálky prostřelil.
Šťastný střelec ještě na trávníku svlékl dres, odhodil ho a přes červený tartan běžel kynout davům...
O přestávce je v ochozech výtečná nálada, fanoušci zpívají, dál se rozléhají reprodukované turecké rytmy. A když se pak po hodině hry trefí do Černého sítě ze skrumáže Ronaldo, tisíce Turků doslova šílí a v dalších minutách mění hlediště v bouřlivou festivalovou slavnost.
A domácí fanoušti ještě ani nestačí pořádně oslavit dvoubrankové vedení, před Černého vypluje sám Dursun a bláznivý rachot znovu nabývá na intenzitě. Po chvíli se prosazuje Ilhan, je nejspíš rozhodnuto a vyprodaný stadion oslavuje. Chorály, skandování, hukot, řev.
V těch chvílích se zdá, že slávisté jsou i při třech stupních pod nulou usmaženi v obávaném tureckém fotbalovém pekle.
Jenže jejich konec to není, Dostálek proměňuje penaltu, při níž si ochozy znovu zabučely, náhradník Hrdlička snižuje na 2:4, a ochozy místo řičení jen trnou.
Když pak v nastaveném čase pošle Piták míč z přímého kopu do domácí sítě potřetí, krve by se v Turcích nedořezal. Jenže vzápětí vybuchují v nadšení, sudí gól neuznávají. Je konec a stadion Inömü znovu oslavuje. Slávisté se sbíhají k rozhodčímu Messinovi, v přesvědčení, že jejich gól byl regulérní. Zbytečně...
 Slávista Patrik Gedeon se snaží připravit o míč Ahmeta Dursuna z Besiktasu. |
 Ilhan (vlevo) a Yalcin (vpravo) v hlavičkovém souboji s Patrikem Gedeonem . |
 Turci se takto mohli radovat celkem pětkrát. Čtyřikrát z gólu, ale především z postupu do čtvrtfinále Poháru UEFA. |
