"Charakter zápasu významně ovlivnil turecký gól už ve dvanácté minutě. Turci se pak stáhli a v pohodě to ubránili. Hlavně i proto, že Japonci nebyli schopní něco na soustředěnou soupeřovu obranu vymyslet. Takže nakonec z toho vyšel zápas skoro bez šancí, bez většího vzruchu, srdce fotbalového fanouška nic nepotěšilo.
Japonští fotbalisté to sice zkoušeli všemi možnými způsoby, ale právě ty fotbalové kvality jim v tom snažení viditelně chyběly. Když se snažili vzduchem, postrádali k tomu hráčské typy, v hlavičkových soubojí s urostlými Turky prostě neměli šanci. Po zemi zase až příliš chybovali v přihrávkách, hlavně v blízkosti turecké šestnáctky. Neuspěli ani se střelami z větší vzdálenosti a nakonec jim nevyšly ani standardní situace.
Přesto bych řekl, že Japonci zklamaní být nemusejí. Už postupem do osmifinále udělali velký zápis do fotbalové historie své země, došli nečekaně daleko. Jenže tady v osmifinále se už ukázalo, že jen nasazení a elán nestačí. Tohle jejich nadšení už vyhasnout muselo a vůbec jsem se tomu nedivil. Takže Japonsko svou cestu šampionátem podle mě skončilo docela zákonitě.
Turci samozřejmě líp zahrát dovedou, i když ani jejich fotbal se nemůže řadit ke špičce. Proti Japoncům ale hráli jen to, co prostě k postupu potřebovali. Maximálně svou hru podřídili postupu a ne výsledku. Což je v takovém zápase logické a těžko jim kvůli tomu něco vyčítat.
Když si ale představím, že jeden z dvojice Turecko - Senegal bude v semifinále mistrovství světa, připadám si strašně ochuzený. Ve sportu to tak sice chodí, právě na tak velkých turnajích se překvapení rodí. Ale tady je jich až moc. Jenže těžko se lze zlobit například na senegalské, nebo turecké reprezentanty. Proč nejsou tam, kde je všichni očekávali, bychom měli vyčítat spíš Francouzům, Argentincům a Portugalcům."
