Internacionál, jehož dceru Pavlínu si Šmicer před více než třinácti lety vzal, se za kariérou velkého slávisty ohlíží jak vážně, tak i s humorem jemu vlastním.
"Větou, že dokázal víc, než na co měl, Vláďa všechny přesvědčil, že ho za celou kariéru nic nezkazilo. Má pořád stejnou skromnou povahu, jako měl když hrál ve Verneřicích, Slavii, Lensu, Liverpoolu, Bordeaux a zase ve Slavii," říká Vízek.
"Díky němu jsem poznal Premier League, na kterou jsem za ním často létal. Abych řekl pravdu, zápas v anglické lize, ve kterém by opravdu zazářil, si nevybavím. On totiž nebyl tou typickou hvězdou, ale nesmírným poctivým pracantem," pokračuje Vízek.
Sbírka trofejních šampaňských mě překvapila
"A protože se nikdy nechlubil, ani jsem netušil, že byl v Premier League několikrát vyhlášený nejlepším hráčem zápasu. To k němu takhle jednou přijdu a koukám, že mezi trofejemi má i šest obřích láhví šampaňského. Ptám se, co to znamená, a on na to, že v Anglii taková šampáňa dostávají nejlepší hráči ligového zápasu."
Na jeden ze Šmicerových tak zvaných top zápasů Vízek nezapomene do smrti.
"Samozřejmě jde o finále Ligy mistrů před čtyřmi lety. Šmíca šel do zápasu asi po dvaceti minutách za zraněného Kewella, a na hřišti pak řádil, že jsem ho nepoznával. Byla to taková jeho nepovedená sezona, jenže on na ni dal v jediném zápase zapomenout. Dal gól a když pak šel na penaltový rozstřel, naskakovala mi husí kůže. Říkal jsem si, teď si to všechno poděláš. Ale on tu desítku proměnil s jistotou, Ševčenko z AC Milán pak nedal a pohár patřil Liverpoolu."
Vízek byl tenkrát koncem května 2005 na golfovém turnaji v Karlových Varech.
Na oslavy jeho triumfu mi nepřispěl dodnes
"Ten můj zeťák mě tehdy stál hodně. To se ví, že jsme ten triumf Šmíci a Liverpoolu museli pořádně oslavit. A já skoro až do rána jen platil, platil a platil. Tak jsem pak občas Vláďovi nadhodil, že by nevěřil, co to stálo peněz. A jeho nikdy nenapadlo, že by mi dodatečně přispěl," směje se Vízek.
"No, sice jsem tenkrát měl chudší Vánoce, ale na Vládíčka jsem byl opravdu hrdej."
Nebýt Šmicerových věčných problémů se zdravím, podle Vízka by se nejspíš stal opravdovou evropskou hvězdou.
"On je Šmíca prostě takovej křehkej, pořád ho něco zlobí, pořád je zraněný. Občas s námi trénuje v Chabrech, je s míčem jak baletka a já trnu, kdy ho někdo pořádně skosí. On si o to při tom svém stylu prostě říká, ty fauly si sám přivolává. To my jsme bývali mnohem pevnější."
Marně mu říkám, ať ten iron nepije
"On taky v jednom kuse pije modrej gatorade a jí těstoviny, já mu pořád říkám, aby ten iron nepil a dal si něco pořádnýho. Ale on ne. A asi neprohádám, když řeknu, že včera byl na pivu po zápase poprvé," pokračuje čtyřiapadesátiletý internacionál.
"Tím spíš ale Šmícovi všechna čest za to, co při svých zdravotních strastech dokázal. Hodně toho promarodil, ale život mu to vynahradil na všech těch trofejích a na krásných dětech," říká Vízek.
Mimochodem, Šmicerovy děti. Vedle desetileté Natálky má také pětiletého Jirku.
"Jó, Jiříček, to je jasná koprodukce Šmícova a mého rodu. To víte, že balón patří k jeho základním hračkám. A já ho tak poznenáhla cepuju. On je úplně jinej než Šmíca, míč mu od nohy neutíká jako jemu, prostě celej dědeček. Právě v malém Jirkovi vidím svého pokračovatele," líčí Vízek už zase s humorem.
Já to měl od Boha, Šmícu zdobila píle
Když má Šmicerův tchán říci, koho z dvojice Vízek - Šmicer by si vzal do mužstva, bez rozmýšlení vystřelí:
"Samozřejmě sebe. Já měl talent od boha, což se o Vláďovi říct nedá. Jenže já byl tak trochu flink, zatímco on na sobě makal, lepšil se a lepšil. Když mu pak dal nabídku Liverpool, šokovalo mě to. Něco prostě umět musel, ale fotbalista jsem byl lepší já. Průniky do šestnáctky, periferní vidění, obejití dvou tří protihráčů, jó, kde ty časy jsou."
Vzápětí Vízek dodává: "I moje Pavlína, když chce slavného manžela pozlobit, tak Vláďovi říká: táta byl lepší. Co mně dělá moc dobře. Ale přesto Šmícu strašně uznávám, hlavně za ty trofeje, o jakých se mně ani nesnilo. Přeju mu je z celého srdce."
