Přesto hradecký fotbalista Jan Kraus nebude na sezonu strávenou v korejském prvoligovém týmu FC Daegu vzpomínat ve zlém. Dokonce nevylučuje, že se příští rok do Asie vrátí.
"Byla to výborná zkušenost v zemi, kde žijí příjemní lidé, kde se fotbal hraje na krásných stadionech většinou ve výborné atmosféře. Rok bych tam asi ještě absolvoval," říká čtyřiadvacetiletý hráč.
Takže nelitujete, že jste před necelým rokem nabídku přijal?
Určitě ne. Taková nabídka se nemusí opakovat často a přestože bylo těžké si na některé věci zvyknout, dalo se to přežít.
Na co jste si musel zvykat?
Třeba na jiný fotbalový styl. V Koreji se hraje rychle, důrazně, je to fyzicky náročné. Na druhé straně je pravda, že některé týmy se snaží o pojetí podobné evropskému fotbalu se zónovou obranou. Nás se to však netýkalo. My jsme hráli klasicky osobku, hodně jsme nakopávali míče dopředu. Pro mě v záloze to znamenalo jezdit nahoru dolů, hodně bránit.
Vy, klasický útočník?
Člověk se musí podřídit, i když to někdy nebylo jednoduché. Většinou jsme hráli na jednoho útočníka a my jsme ho měli podporovat. Jenomže často se stalo, že jsem za sebou najednou neměl obránce a musel jsem bránit já. Že by někdo zaskočil za mě, to se nedalo čekat. Přesto jsem dal pět branek, nejvíc z týmu.
FC Daegu, tým z dvoumilionového města Tegu, byl nováčkem soutěže.
Jak jste se s tím vypořádali?
Bylo to v některých věcech znát. Program jsme se často dozvěděli až na poslední chvíli, organizačně to někdy v klubu vázlo. Musím však říct, že řada věcí byla na vysoké úrovni. Zázemí, podmínky pro přípravu i vztah klubu k hráčům a k plnění podmínek smlouvy, to vše bylo výborné.
A po fotbalové stránce?
Něco podobného. V lize, která měla dvanáct účastníků, jsme skončili předposlední. Zlepšili jsme se v závěru soutěže, jenomže odstupy mezi týmy už byly dost značné, takže nám to nepomohlo. V Koreji je liga uzavřenou soutěží, takže se zase tak moc nestalo.
Každé mužstvo sehrálo čtyřiačtyřicet utkání, což není právě málo. Kolik jste toho odehrál vy?
V lize něco přes třicet zápasů. V týmu jsme byli čtyři cizinci, k zápasu jich může být připraveno pět, hrát mohou tři. Dost často jsme se střídali s Romanem Gibalou, který tam v této sezoně také působil. Vedle ligy se však stále hrála přípravná utkání, těch jsme měli snad padesát za rok. Byl třeba týden volna a my jsme hráli tři zápasy. Klidně s jedním soupeřem.
Každý, kdo angažmá v Koreji absolvoval, mluvil také o tom, že se tam hodně trénuje. Je to pravda?
Musím to potvrdit. Často se hrálo ve středu a o víkendu a když jsme nehráli, většinou jsme trénovali dvakrát denně. První trénink začínal třeba už v šest ráno.
Proč tak časně?
Trenér zastával teorii, že ranní trénink podporuje kondici.
To na tom teď musíte být dobře.
Normálně. Trénovalo se často, ale nevedlo to ke zvyšování kondice. Trenér měl jeden model tréninků a ten neustále opakoval. Stále dokola jsme nacvičovali stejné herní situace, málokdy se na tom něco měnilo.
Moc volného času jste asi neměl.
Téměř žádný. V měsíci byl třeba jen jeden den volna, za celou sezonu byla jediná dovolená. Čtyři dny.
Neznechutil jste si fotbal?
To ne, i když teď si od něj rád odpočinu a než začne příprava, bude se věnovat jiným sportům.
Kde zimní přípravu zahájíte?
Pravděpodobně v Hradci a teprve s postupem času se uvidí, co bude dál.
Netajíte se tím, že byste v Koreji zkusil ještě jednu sezonu. Jak je to reálné?
Záleží na nabídkách a pak na tom, jak se případný zájemce dohodne s Hradcem. Pokud bych se však do Koreje vrátil, určitě to nebude do týmu, kde jsem působil letos.
Letošní zkušenost vás tedy neodradila?
Sezona je samozřejmě hodně dlouhá, rok se nedostanete domů. Nejhorší to pro mě bylo měsíc před závěrem soutěže, kdy odjel Roman Gibala do Čech na operaci a já jsem zůstal v Koreji úplně sám. To nebylo jednoduché, ale vím že u všeho je nějaká potíž a člověk se s tím musí vyrovnat.
A když vám angažmá v Asii nevyjde?
Zůstanu v Hradci. Mám tady smlouvu ještě na půl roku.
