Z povědomí fotbalové veřejnosti zmizel loni na jaře, když ukončil angažmá v druholigových slovenských Michalovcích. Od té doby se pětadvacet kilometrů od Liberce věnuje zvelebování statku v severních Čechách, který před několika lety koupili společně s bývalou manželkou Zuzanou.
Na paní Zuzanu, s níž už téměř pět let opět žije, nedá dopustit.
"Právě ona toho hodně zachránila, když jsem se před lety dostal do obrovských problémů. A vlastně zachránila hlavně mě," připomene období, kdy byl závislý na ruletě, antidepresivech a Zuzana ho donutila k ústavní léčbě. "Ona je to moc šikovná a pracovitá holka," říká o majitelce dvou fitness center. "A tak se z nás stali budovatelé usedlosti."
Polorozpadlý statek koupili, když jejich hezký rodinný domek v Liberci obklopily ohavné paneláky.
"Z nádherného místa se stala taková betonová džungle a časem skoro všichni, kteří tam bydleli, své domky prodali. Stejně tak my, chtěli jsme do přírody a přes internetové nabídky jsme si vybrali místo nedaleko Frýdlantu. Ta stavení vypadala na pohled nejhorší, ale byla u nich největší parcela. A právě ten rozlehlý pozemek rozhodl," říká Petržela.
"Naučil jsem se pracovat manuálně a jsem spokojený, takhle jsem si to představoval. Pořídil jsem si malotraktor, sekačky, pily, mám dílnu, troufal bych si opravit cokoli. Naučil jsem se zkrátka věci, o kterých se mi předtím ani nesnilo."
A co fotbal?
"Ještě loni na podzim mi život bez fotbalu náramně vyhovoval, ale poslední půlrok mi chybí tak, že už jsem docela naštvanej. Samozřejmě záleží na nabídce. Mohl jsem jít znovu do Michalovců, měl jsem nabídky z Číny, Ruska, Gruzie, Kazachstánu a z Albánie," vypočítává Petržela.
"Jenže mě už ty dálky nelákají. Dneska jsem ve stádiu, kdy bych chtěl aspoň tři dny v týdnu spát ve své posteli, jestli mi rozumíte. Takže v úvahu připadá když ne Česko, tak něco poblíž hranic v Polsku nebo v Německu. Ale samozřejmě bych ve svý profesi zase pracovat chtěl, můžu kolem fotbalu dělat úplně všechno. Jenže když byl člověk pět měsíců v Bohnicích, už prostě má kaňku."
Vlastimil PetrželaNarozen: 20. července 1953 |
Na co ze své trenérské kariéry nejraději vzpomínáte?
Toho je moc, takže se nedá vypíchnout jediný moment. Mám krásné vzpomínky na Korbelovu Slavii na začátku devadesátých let, na postup s Libercem do prvního ročníku samostatné české první ligy, na druhé místo v ruské lize s Petrohradem, na čtvrtfinále Poháru UEFA taky s Petrohradem.
Co třeba ta Slavia?
Na tomhle angažmá si nejvíc považuju, že jsem v tak slavném klubu vydržel přes deset let. Ze začátku jako hráč a později jako trenér. I když jsem někdy nemohl být veden jako kouč oficiálně, protože jsem si teprve dělal potřebnou licenci. A nikdy nezapomenu na Borise Korbela, Čechoameričana, který pro Slavii dělal co mohl, hlavně finančně. A dodnes mě mrzí, že jsme mu tenkrát nevyhráli titul.
Potom přišlo angažmá v Liberci.
Šel jsem tam ze Slavie koncem podzimu ve dvaadevadesátém s tím, že se musíme dostat mezi prvních šest ve druhé lize. Právě ta šestka postupovala do prvního ročníku samostatné české první ligy. Nakonec jsme skončili pátí a na ten postup nikdy nezapomenu. Fanoušci mě po posledním zápase nesli na ramenou ze stadionu až na libereckou radnici, kde se slavilo.
Další štace přišla ve Spartě, ale ta už moc slavná nebyla. V prosinci 1995 jste na Letné střídal Jozefa Jarabinského, který na podzim 1992 přišel místo vás do Slavie, ale po devíti měsících jste se poroučel...
Po mém příchodu jsme si s majitelem klubu Machem řekli, že se na jaře soustředíme hlavně na domácí pohár, protože Slavia měla v čele tabulky už docela slušný náskok. Je fakt, že v lize to pak nic slavného nebylo, ale ten Český pohár jsme vyhráli.
Vlastimil Petržela jako trenér Sparty.
Ale v úvodu soutěžního ročníku 1996/97 jste byl od týmu Sparty odvolán.
To už mě odvolávali slovenští majitelé klubu, kterým to Mach prodal. A já s nimi prostě nenašel společnou řeč. Ale my tu ligu začali opravdu strašidelně, po třech zápasech jsme měli dva body, ve čtvrtém kole jsme doma prohráli s Bohemkou a šel jsem. Ale na loučení se sparťanskými hráči se taky nedá zapomenout. Připravili mi posezení v pivnici U Zlatého tygra a byl to vážně fantastický večer. Měli mě rádi a moc je mrzelo, že se na hřišti přičinili o můj vyhazov.
A na řadu přišli vršovičtí Bohemians.
Odletěl jsem tenkrát na měsíc do Řecka, abych si po té Spartě vyčistil hlavu. A dovolal se mi tam jediný člověk. Pavel Švarc, který tenkrát Bohemce šéfoval. Takže jsme se domluvili, jenže po podzimu to vypadalo na sestup. Tak jsme si se Švarcem na začátku jara v sedmadevadesátém sedli, řekli si, že nic nebudeme lámat přes koleno, a dali jsme si tři roky na vybudování nového mužstva. Spadlo se do druhé ligy, o rok později jsme ve druhé lize skončili třetí a další rok už postoupili. Mimo jiné se o to zasloužili Jarda Blažek, Kisel, Mareš, Horák, Hartig, Flachbart, Melecký a další, které jsem do Bohemky přivedl.
V létě 2002 jste odešel do druholigové Mladé Boleslavi, kde jste však vydržel jen necelý půlrok...
Boleslavský klubový šéf Dufek mě uháněl už dlouho předtím, tak jsme se sešli a naplánovali si, že do dvou let musíme postoupit do první ligy. Pak začala soutěž a uprostřed podzimu mi volal manažer Pavel Zíka, že by pro mě něco měl. Dali jsme kafe a on, že bych mohl být prvním zahraničním trenérem v ruské lize. Teda v Petrohradu. Podmínky fantastický, já z toho byl v šoku a poprvé jsem tam odletěl tajně, aby to v Boleslavi nevěděli. Setkal jsem se v Petrohradu s klubovým vedením, prohlédl si tu jejich bázu, nádhera. Podruhé už jsem tam letěl oficiálně s manželkou Zuzanou a tu to nadchlo taky. No a v listopadu 2002 jsem v Petrohradu podepsal smlouvu.
Vlastimil Petržela jako kouč Petrohradu.
Co na to tenkrát v Mladé Boleslavi?
Poctivě jsem vrátil to, co jsem dostal za podpis smlouvy. A jsem přesvědčený, že i Petrohrad boleslavský klub bohatě odškodnil. Ale co proto mi dali boleslavští sponzoři, kteří kvůli mně do klubu přišli.
Petrohrad vám vlastně přinesl největší slávu.
Hned v roce 2003 jsme skončili v lize druzí, což bylo jako kdybychom vyhráli titul. A na jaře 2006 jsme hráli čtvrtfinále Poháru UEFA, ve kterém jsme smolně vypadli s FC Sevilla. Ale když to tak vezmu zpětně, měli jsme tehdy mužstvo na to, abychom ten pohár vyhráli.
Na jaře 2005 jste dokonce dostal nabídku vést ruský národní tým, kterou jste nakonec odmítl.
Docela jsem se toho bál, protože jako cizinec bych byl pod obrovským tlakem. Což jsem zažil, když jsem přišel do Petrohradu. A hlavně mě ohromně bavila práce v klubu, který jsem nechtěl opustit.
Avšak v Petrohradu jste také propadl hazardu na ruletě.
K tomu se už moc vracet nechci. Na jaře před pěti lety, když jsem po rozvodu bydlel v Liberci sám, jsem dál chodil na ruletu a navíc mi začaly šílené deprese, při nichž jsem polykal spoustu prášků. V létě 2008 jsem byl v Uljanovsku ohledně případného angažmá, nevzal jsem si s sebou prášky, udělalo se mi tam strašně blbě, zkolaboval jsem a bylo mi jasný, že už je zle. Když jsem se vrátil, zavolal jsem Zuzaně. A ta mi řekla, že musím na léčení. A tak jsem se v Bohnicích vyléčil ze závislosti na ruletě a antidepresivech. Nikdy jsem žádný jiný hazard než ruletu neprovozoval. Byl jsem tam pět měsíců, přestože se v takových případech běžně chodí na tři. Ale já si v Bohnicích dva měsíce dobrovolně přidal. Jak už jsem říkal, Zuzana tím zachránila mě i náš vztah.
Říkalo se, že jste v Petrohradu prohrál všechno, co jste v bohatém klubu vydělal.
Nikdy jsem se nedostal do situace, abych byl v mínusu. Na druhou stranu, kdybych tu ruletu nehrál, byl bych dneska úplně za vodou. Ale nestěžuju si, žádné dluhy nemám.
Čím to, že jste nikdy nezískal mistrovský titul?
Já jsem skoro vždycky trénoval mužstva, do kterých jsem si přiváděl spoustu mladých talentovaných fotbalistů. Takže i když jsme bojovali v popředí tabulky, na úplný vrchol jsme kvůli nezkušenosti nikdy nedosáhli. Ale je pravda, že ve Spartě, kdybych tam zůstal, nebo v Petrohradu, se mi to povést mohlo. Jenže na Letné jsem si nerozuměl s těmi slovenskými majiteli a v Petrohradu to byl případ toho mladého mužstva. Titul pro tehdejší petrohradský tým, to už by bylo hodně silný kafe.
Co považujete za svůj největší trenérský úspěch?
Myslím, že jich je víc. Tak například postup s Libercem do první ligy, působení v Bohemce, druhé místo v lize a čtvrtfinále Poháru UEFA s Petrohradem. A když jsem byl v Petrohradu, v nějaké anketě jsem se dostal mezi dvacet nejlepších evropských trenérů. A samozřejmě si moc považuju toho, že jsem byl za rok 1994 vyhlášen nejlepším českým trenérem. Docela pyšný jsem byl i na to, že v kádru stříbrného mužstva z mistrovství Evropy 1996 v Anglii jsem napočítal třináct hráčů, kteří prošli mýma rukama.
Co považujete za svůj nejlepší trenérský tah?
Kardinální řez hráčským kádrem během jara 2003 v Petrohradu. Tehdejší prezident klubu Vitalij Mutko někam odcestoval a já všechny jeho oblíbence a další hráče vyházel. A dal jsem tam mladé, kterým jsem věřil. Když se Mutko vrátil, jen mi řekl, že s tímhle mužstvem z klubu brzo vyletím. No a my skončili druzí, což bylo druhé nejlepší umístění v historii klubu.
Vlastimil Petržela jako trenér Olomouce.
Jaký byl váš největší hráčský objev?
Hráče, které jsem přivedl do vrcholového fotbalu, bych snad ani nespočítal. Ale za všechny bych rád jmenoval Patrika Bergra. Poprvé jsem ho zaregistroval coby trenér Slavie někdy v létě 1991 na turnaji v italských Benátkách. Vedle nás tam hrála i Sparta a já když v jejím dresu toho sedmnáctiletého kluka viděl, okamžitě jsem se do něj zamiloval. To byl prostě fotbalista podle mého gusta. Zjistil jsem, že ve Spartě nemá smlouvu, přemluvil jsem Borise Korbela a Václava Ježka, který tenkrát ve Slavii dělal, že tohohle fotbalistu musíme mít. Hlavně pan Ježek na tom hodně zamakal a do čtrnácti dnů byl Patrik ve Slavii.
A co vaše největší trenérská chyba?
Nejspíš ta výbušná a konfliktní povaha. Právě tohle sehrálo zásadní roli při mém konci ve Spartě a v Petrohradu.
Váš nesplněný trenérský sen je dělat trenéra národního mužstva. Alespoň v rozhovoru z bohnické léčebny v listopadu 2008 jste se o tom zmínil.
Bohužel, to už se mi nesplní. Docela jsem po tom toužil, hlavně koncem roku 2001, když fotbalový svaz vybral čtyři kandidáty za odstoupivšího Jozefa Chovance. Vedle mě byli ve hře Karel Brückner, Jozef Jarabinský a Ladislav Škorpil. Trenérem reprezentace byl nakonec jmenován Brückner a já se s ním předběžně domluvil, že mu budu dělat asistenta. Jenomže mě pozvali na večeři pan Pelta a nový manažer reprezentace Košťál. A právě Vlasta Košťál mi na rovinu řekl, že mě kvůli té mojí tvrdohlavosti u nároďáku nechce. Prostě se bál konfliktů, ke kterým já nikdy neměl daleko. Ale musím říct, že to od něj tenkrát bylo férové.
