Z těžké kvalifikace jeho tým postoupil na evropský šampionát do Polska na úkor silné Belgie.
„Svým způsobem je to zadostiučinění,“ netají čtyřiapadesátiletý kouč. „Ty ohlasy jsem na začátku vnímal, kluci také. Jsem rád, že tým vyzrál natolik, že všechny překážky překonal.“
Teď je čeká závěrečná zkouška: obstát i mezi dvanácti nejlepšími týmy Evropy. Začíná se v neděli od 18 hodin zápasem s Německem.
Váš předchůdce Jakub Dovalil poslouchal před zápasy ruskou hymnu. Co vy?
Já mám jiný rituál. Neměním ho už léta, je pořád stejný, nezáleží, jestli zrovna vedu klub, nebo reprezentační výběr. Nebudu ho měnit ani v Polsku.
Prozradíte, o co jde?
Spíš jen naznačím: týká se to mentální stránky věci. Promítnu si do detailu zápas, který nás čeká. A po příjezdu na stadion mám ještě jeden rituál, který také už léta dodržuji. Kdo je na tribuně s předstihem, asi si toho všiml. (úsměv)
To ano: zhruba hodinu před utkáním obejdete hřiště, zastavíte se v každém rohu, pozdravíte fanoušky. Rituály člověka uklidňují, je něco, co vás z klidu vyvede?
Rozčílit mě dokáže šlendrián. Ať už jde o špatný přístup v tréninku, nebo pak v zápase, či neprofesionální chování mimo hřiště - to mě dokáže vytočit do červena. Obvykle se opravdu snažím na hráče přenášet spíš klid a usměrnit je mírnějším způsobem. Ale když je to potřeba, nemám problém zvýšit hlas. A takové situace nastávají.
Vítězslav Lavička s trofejí pro českého trenéra roku.
I v osobním životě?
Ano, to je podobné. Jsem narozený ve znamení Býka, takže dost dlouho vydržím být klidný, ale když nádoba přeteče, reaguji hodně impulzivně.
Až tak, že vám směrem k hráčům ujede ostřejší slovo?
Jasně. Do fotbalového prostředí ostřejší mluva patří. Ne, že bych ji používal pravidelně, ale když to situace vyžaduje, tak tam střelím i hodně ostrý výraz.
Přitom se o vás říká, že jste tak slušný člověk, že se do fotbalového prostředí ani nehodíte. Setkal jste se s tímhle názorem?
Ano, slýchám to, ale já nepovažuji slušnost za slabost. Každý z nás trenérů má přece svůj styl. Já se jen snažím chovat přirozeně, ať už dělám trenéřinu, nebo žiju civilní život. A nemyslím si, že je pro mě kvůli tomu těžší ve fotbale uspět. Když se ohlédnu zpátky, během hráčské i trenérské kariéry jsem prožil dost úspěšných období. Mám touhu dosáhnout na další týmové úspěchy, ale způsob chování kvůli tomu rozhodně měnit nebudu. Chci zůstat svůj, přirozený, a působit tak dál i na okolí.
Spolupracujete dál s mentálním trenérem?
Ano, to platí. Ale jinou formou, individuální. Mentální kouč teď není součástí našeho týmu. V minulosti, když součástí byl, jsem nic nenařizoval, spíš šlo o doporučení. V této kvalifikaci jsme s ním zorganizovali jedno setkání, které mělo podle mě pozitivní ohlas. Někteří hráči ho pak i kontaktovali s žádostí o konzultaci a radu, když potřebovali pomoci. Viděl jsem, že zájem je poměrně velký.
Citáty ještě v kabině vylepujete?
Používám je, ale trochu jinak. Když máme taktickou poradu k zápasu, vždycky určíme průvodní motto. Na očích máme principy, jak bychom se v utkání měli chovat, ať už v obraně, nebo v útoku. Zdůrazníme hlavní aspekty týmové jednoty. A nahoře je vždy jeden citát nebo slogan, který s utkáním souvisí. Ten se mění zápas od zápasu.
Pořád platí, že váš nejoblíbenější je ten z filmu Forrest Gump?
Život je jako bonboniéra - nikdy nevíš, co ochutnáš... Ano, ten mám rád. Stejně jako ten film, protože je hluboký a lidský, je v něm pravda. Tenhle citát se mi moc líbí.
Když se bavíme o mentálním tréninku, souhlasíte, že právě pro mladé hráče je správně nastavené myšlení extra důležité?
To je důležité v každém věku... Mimochodem, často slýchám z okolí, že jednadvacítka je mládežnický výběr, ale já s tím až tak nesouhlasím. Na začátku kvalifikačního cyklu je většině kluků kolem jednadvaceti, a když končí, jsou z nich dospělí hráči. Je na nich vidět jak sportovní, tak mentální posun. Beru je už jako chlapy, proto mi dělá radost, když se vyvíjejí i po lidské stránce.
Jak se v tomhle ohledu posunul útočník Patrik Schick, největší tahoun týmu? Dřív se o něm občas říkalo, že mu chybí pracovitost.
Tyhle hlasy jsem vnímal v době, kdy jsem s Patrikem před lety spolupracoval ve Spartě. Byl na začátku kariéry, nakukoval do dospělého fotbalu. Možná, že když pak přišel zpátky mezi vrstevníky, mohl trochu hřešit na svůj talent na úkor větší pracovitosti. Ale moje zkušenost s Patrikem z dospělého fotbalu je taková, že se snaží být profík se vším všudy.
Teď kolem něj létají miliony, hodně se o něm mluví a píše. Dokáže to ustát?
Udělal obrovský progres, to vidíme všichni. Jeho výkonnostní posun je velký. Moc bych si přál, aby se mu teď povedlo Euro, aby pomohl týmu k co nejlepšímu výsledku a aby pak jeho kariéra měla dál vzestupný trend. Ale také bych byl rád, aby se o něm psalo a mluvilo střízlivěji. Chápu, že je o něj enormní zájem, ale podle mě je to až přeexponované. Prospělo by mu, kdyby mu okolí dopřálo větší klid a fokus na to, co nás v následujících dnech čeká.
Spoluhráč Jakub Jankto o něm řekl, že má potenciál na to, aby byl jednou nejlepší na světě. Souhlasíte?
Rád slyším, když hráči mají nejvyšší cíle a ambice. Ale často jim říkám: Dávejte ze sebe to nejlepší ve prospěch týmu, dělejte postupné kroky. Patrik se tím řídí, proto jeho kariéra směřuje výš a výš.
Podobně vylétli i jiní hráči z vašeho kádru. Napadlo by vás, že si tým, který mnozí ze začátku odepisovali, takhle sedne?
Nebudu zapírat, že když jsem přišel, byl jsem trochu v očekávání. Některé hráče jsem znal lépe, některé míň. Jen sparťany detailně, protože jsem je trénoval. Informace jsem získával od kolegů, pod kterými nastupovali za jiné mládežnické výběry, od klubových trenérů... Sbíral jsem poznatky, ale také jsem byl pln očekávání, jak tým bude fungovat.
Zatím výborně. Co od něj čekáte na Euru?
Výborný počin je už to, že v téhle společnosti můžeme být. Když nasadím diplomatický slovník, tak bych si moc přál, abychom na Euro přenesli ten styl hry a výsledky, které tým ukazoval v kvalifikaci.
Nechybí vám u jedenadvacítky klubový režim? Každodenní zápřah, kontakt s hráči?
Je pravda, že je to úplně rozdílná práce oproti té v klubu. Ale naplňuje mě. Nepopírám, že mě někdy svrbí nohy, že bych rád byl každý den s týmem na hřišti, ale takhle mám zase větší nadhled. Můžu si hráče detailně zmapovat, sledovat zápasy a dobře se připravit na reprezentační sraz. Navíc mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi v mé práci pomáhají.
Nestýská se vám ani po Austrálii, kde jste jako trenér strávil tři roky? Jak vzpomínáte?
Dalo mi to moc. Byl jsem v jiném prostředí, pracoval ve špičkovém týmu. Celkově mi to rozšířilo pohled na život.
V čem přesně?
Zaujalo mě, že tam mají jasně nastavená pravidla chování, která se dodržují bez rozdílu. Je jedno, jestli jste trenér jednoho z nejslavnějších týmů v zemi, nebo řadový občan - pokud uděláte chybu, třeba dopravní přestupek, špatné parkování, dostanete pokutu. Na druhou stranu jsem ale vnímal také velkou toleranci jednoho člověka k druhému.
Ano?
Austrálie je kosmopolitní země, složená z mnoha národností. Když jsem viděl jejich vzájemné soužití, respekt jednoho ke druhému, byl to jeden z dalších přínosů mého pobytu. A samozřejmě i pohodový život.
Asi mnohem pohodovější než v Česku, že? Umějí tam lidé žít jinak?
Umějí. Dokážou ale také tvrdě pracovat, aspoň to tak na mě působilo. Proto je tam vysoká životní úroveň - troufám si říct, že vyšší než tady. V práci zaberou, ale pak si také umějí užít volný čas. Velký podíl má určitě i počasí a klima.
Nevrátíte se někdy?
Rozhodně by mě to lákalo. Neříkám, že se tam vrátím pracovně, to by záleželo na mnoha okolnostech. Ale s rodinou se tam určitě někdy v budoucnu chceme zase podívat.
