Dungu doma kritizují, že kazí brazilský kreativní fotbal. Do čtyřčlenné zálohy posílá tři muže pro defenzivní práci, přehnaně lpí na disciplíně, nesnáší namyšlené hračičky. Jenže vítězí. Byť Brazilci na turnaji neoslňovali, ve finále favorizovanou Argentinu smetli.
„Přiletěli jsme zachránit hrdost brazilských dělníků, kteří brzy ráno vstávají, pozdě večer se z práce vracejí a jediným zadostiučiněním pro ně je, když Brazílie vyhrává,“ prohlásil Dunga.
Před rokem se brazilští fotbalisté vraceli z mistrovství světa. Ztrápení skončili ve čtvrtfinále, neměli sílu, chyběla morálka. Pak přišel Dunga, což v portugalštině znamená Šmudla.
Zavedl přísný režim, ve kterém se musí makat. Chyby neodpouští. Ronaldinha posadil na lavičku, a když se před měsícem božský útočník spolu s Kaká omluvil kvůli únavě, oběma vzkázal: „Vaše pozice začíná být nejistá.“
Nyní to mohl zopakovat: „Hráče, kteří pozvánku přijali, můžu těžko vyřadit, když uspěli. Jsou to praví vítězové z chudých rodin, dřeli a úspěch si zaslouží.“
Také Dunga dřel. Vyčítali mu, že se do brazilského fotbalu nehodí. S míčem si nehrál, nekličkoval, místo toho uprostřed hřiště rozbíjel nájezdy soupeřů jako skála. Hrál pro ostatní, zaskakoval v nouzi, fauloval, jeho styl nebyl pro oko, ale pro výsledek.
V roce 1994 mohl jako kapitán pozvednout pohár pro mistry světa.
Dodnes je stejný: vlasy střižené na ježka a v hlavě touha vyhrávat. Jako trenér nejdřív upoutal košilemi v křiklavých barvách. Hra? Nic moc, spíš nuda. Při první zkoušce však ukázal, že se ani na lavičce neztratí.
