Možná dokonce větší než to, že jejich tým nehraje o titul. Že možná nedosáhne ani na místo zaručující šanci na účast v Lize mistrů.
Užít si chvíli, kdy je matematicky jisté, že Arsenal bude na konci soutěže v tabulce před Tottenhamem, to je pro fandy v červenobílých dresech jeden z nejsladších dní v roce.
Udělali z něj svátek, vymysleli pro něj název, chodívali ho zapít, největším rivalům se vysmívali do očí i na sociálních sítích.
Letos nemohou. Tedy pardon, teoreticky ještě ano – ale kdyby se snad našel odvážlivec, který by si chtěl vsadit, že Arsenal nenáviděného soka přeskočí, našel by tuhle možnost v nabídce sázkových kanceláří s kurzem 500:1.
Večer možná naděje vyprchá úplně. Dva londýnští sousedi, jejichž stadiony od sebe dělí jen čtyři míle, jdou proti sobě. Kdyby Tottenham zvítězil, získá jistotu.
„Kdyby, kdyby, kdyby... Copak mám pořád na tiskovkách odpovídat na to, co se stane, pokud se naplní nejhorší možný scénář?“ soptil při téhle zmínce Arséne Wenger, kouč Arsenalu. „Uděláme všechno pro to, aby se naplnil ten nejlepší!“
Ale i on si musí přiznat, že tuhle vývrtku už asi jeho tým nevybere. Arsenal na největšího soupeře nabral propastnou ztrátu čtrnácti bodů a potřebuje se hlavně přiblížit první čtyřce.
Na tu má pětibodovou ztrátu, ale o zápas méně než čtvrtý Manchester City a o dva než třetí Liverpool. Vítězství ho dostane zpátky do hry, po porážce už bude naděje titěrná.
A Tottenham? Ten hraje o titul, i když by to před pár týdny málokdo čekal. Ligu měla skvěle rozjetou Chelsea, v únoru vedla už o dvanáct bodů, ale z posledních pěti utkání dvakrát prohrála a náskok se smrskl na třetinu.
Zato dlouho nenápadní Londýňané vyhráli osmkrát v řadě, což je druhá nejdelší série v historii klubu. Proto se v kabině ani moc neřeší, že zřejmě tým po letech bude výš než Arsenal. Teď je lákavější vidina vytouženého titulu: prvního po šestapadesáti letech!
„Musíme myslet na důležitější věci, než že můžeme být nad Arsenalem,“ mávl rukou trenér Mauricio Pochettino. „Potřebujeme především stáhnout ztrátu na Chelsea. Abyste dosáhli na velké trofeje, musíte mít velké sny.“
O titulu Tottenham nejen snil, ale reálně uvažoval už loni. Tehdy však senzaci z Leicesteru dohnat nestačil. Navíc v posledním kole potupně prohrál 1:5 se sestupujícím Newcastlem, pustil před sebe Arsenal a musel strpět jedenadvacátý St. Totteringham’s Day v řadě.
Skvěle rozjetý rok, a nakonec zase taková potupa!
Pochettino může mluvit o tom, že jeho týmu jde jen a pouze o body, ale i díky loňskému finiši má derby znovu jedinečný náboj. Zase bude hořet tráva, na to vemte jed.
Taková rivalita jako mezi Arsenalem a Tottenhamem se jinde těžko hledá. Trvá už skoro sto let – od konce první světové války.
Když se po utichnutí bojů znovu začala hrát nejvyšší soutěž, rozšiřoval se počet účastníků o dva. Jedním z nich se stala Chelsea, která by jinak sestoupila, o druhém se vedlo dlouhé jednání.
Před Tottenhamem, posledním týmem tabulky, nakonec dostal přednost Arsenal: až šestý tým v konečném pořadí druhé ligy!
To bylo hádek... Fanoušci Spurs se pustili do šéfa Arsenalu, bohatého podnikatele sira Henryho Norrise. Podle nich uplatil šéfy ligy a postup svého týmu si koupil.
Nefér hra se neprokázala, ale mezi fanoušky se rozhořel spor, který jen nakrátko přerušila druhá světová válka: tehdy Tottenham umožnil Arsenalu, aby se z bombardovaného stadionu Highbury nastěhoval na jeho White Hart Lane.
Tam se bude hrát i zítřejší derby – možná naposledy. Tottenham staví hned vedle novou moderní arénu av létě se možná na přechodnou dobu přesune jinam.
Pokud to má být loučení, tak ať je na co vzpomínat.
