Jiří Hošek, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v Berlíně a Londýně a nyní šéfkomentátor serveru Seznam zprávy, je přímo na místě.
Finále Ligy mistrů ONLINETottenham vs. Liverpool od 21:00 |
Londýnský tým se pro něj stal vášní, každodenním tématem a zdrojem emocí. Stává se, že i doma před manželkou mluví o milovaném klubu v první osobě množného čísla.
„Když kontext není zřetelný, vždycky se ptá: Myslíš nás jako rodinu, vás v práci, nebo Tottenham?“ popisuje a cukají mu koutky. „Když začnu vyprávět, že se nám něco povedlo, musí se doptat, o co jde.“
Když Tottenham v posledních vteřinách vybojoval postup do finále Ligy mistrů, asi tušila.
Samozřejmě. Koukal jsem se doma na počítači, ale přenos mi běžel s malým zpožděním, tak jsem ještě kontroloval skóre jinde na internetu. Tiše jsem trpěl a najednou na ukazateli naskočila trojka...
Tottenham proti Ajaxu senzačně otočil z 0:2 na 3:2. Co to s vámi udělalo?
Ve čtvrtfinále proti Manchesteru City jsem musel přežít odvolaný gól soupeře v nastaveném čase, takže jsem věděl, neskákal radostí a čekal na potvrzení. Co když se zase bude něco zkoumat na videu? Třeba tentokrát v 95. minutě vypadneme my!
Tak to vypadalo skoro celý zápas.
Já byl v poločase smířený s tím, že je hotovo. Nevěřil jsem ani po dvou rychlých gólech. Větší nervy jsem měl ve čtvrtfinále - když nám dal Sterling gól, byl jsem jak vyfouklý balon. Šílený pocit.
Co pro vás znamená, že je po tom všem Tottenham ve finále?
Beru to jako událost, které se dočkám třeba jen jednou za život. Proto taky do Madridu jako fanoušek letím. Dali jsme si s manželkou určitý finanční limit a nakonec nebylo co řešit.
Vážně?
U toho přece musím být. Je to pro mě něco jako freak season, jak se v Anglii říká ročníku, který vyhrál ligu Leicester. To byla samozřejmě mnohonásobně větší událost, museli zvládnout osmatřicet zápasů, zatímco Tottenham v Lize mistrů jen dvanáct. Ale přesto je to zázrak.
Až tak?
Jak jinak to nazvat? Po třech zápasech základní skupiny jsme měli jen jeden bod a ve čtvrtém jsme ještě čtvrt hodiny před koncem doma prohrávali s Eindhovenem.
A teď vyhlížíte největší zápas klubové historie.
Zatím je pro Tottenham největší událostí double z roku 1961. Ale to už je vlastně promlčená věc. Připomíná mi to vtípky, které šíří fanoušci Arsenalu - jaký telefon se používal, když váš tým vyhrál poslední titul? U Tottenhamu jsou takové ty dvě plechovky spojené provázkem.
Máte dějiny klubu načtené do detailů?
To úplně ne, ale zpětně jsem si dohledával informace třeba o nejslavnějším trenérovi klubové historie, Billu Nicholsonovi. O legendárních hráčích jako byl záložník Blanchflower nebo nejlepší střelec Greaves. Ten kdyby se nezranil, hrál finále mistrovství světa 1966 a třeba by zlato trefil on. Ale sám jsem Tottenham začal vnímat v druhé polovině osmdesátých let, bylo mi asi deset.
Čím mohl kluka z komunistického Československa zaujmout zrovna Tottenham?
Fascinovaly mě dlouhé názvy klubů. Líbil se mi Nottingham Forest, Videoton Székésfehervár... Čím delší název klubu, tím víc mi to přišlo cool. A Tottenham Hotspur měl navíc tu výhodu, že za něj hráli borci, kteří mi i na dálku byli sympatičtí.
FANDÍME TOTTENHAMU! Jiří Hošek a jeho syn Dan pózují v dresech oblíbeného klubu.
Kdo nejvíc?
Žilo se bez internetu, informace jsme lovili kde se dalo, ale už tehdy se mi líbil Lineker. A teď ještě víc. Dokonce jsme se potkali, což byl silný zážitek. Oba jsme teď vlastně novináři říznutí fanouškovstvím, i když on přeje ještě Evertonu a Leicesteru.
A hodně se vyjadřuje k politice, což je váš hlavní obor.
Nikdo „nenakládá“ Brexitu tak jako on, na Twitteru i jinde jsou jeho názory hodně vidět. I jako druhý nejlépe placený člověk v BBC si může dovolit zanadávat si na Nigela Farage, hlavního zastánce odchodu z EU. Má elitní postavení a trochu ochranný štít.
Abychom nezamluvili fotbal: kdo kromě Linekera vám přirostl k srdci?
Třeba Gascoigne, než se z něj stala lidská troska. Pak Anderton, Sheringham, Klinsmann. V každé půlgeneraci se někdo našel. Když jsem jejich kariéry sledoval, už jsem věděl: Tottenham, to je moje.
Ale zápas jste poprvé viděl naživo mnohem později.
Až v květnu 2012, když jsem se přestěhoval do Londýna, kde jsem byl zpravodajem Českého rozhlasu. Tam to propuklo naplno. Jako by měl člověk v těle nějaké protilátky a až kontakt s prostředím to všechno aktivoval.
Jak daleko od stadionu jste bydlel?
Na půl cesty mezi Arsenalem a Tottenhamem. Ale dávno jsem měl vybráno, komu z těch dvou budu přát. I když se přiznám, že jako kluk jsem dlouho ani nevěděl, že Tottenham leží v Londýně. Myslel jsem, že v názvu klubu je město.
Teď znáte okolí stadionu dokonale. Bylo vám smutno, když šel starý stánek White Hart Lane k zemi a rostl nový?
Ne, protože původní stadion byl už opravdu zastaralý. A taky jsem věděl, že nový projekt je zaměřený na zvelebení okolí, které bylo dost ošklivé, špinavé a po setmění vyloženě nebezpečné.
Opravdu?
Náš syn dostal umístěnku do školy asi pět set metrů vzdušnou čarou od stadionu. Když jsme tam šli na zápis a vylezli z autobusu, první, co jsme viděli, byla obrovská kaluž krve. To jsem se docela zhrozil. I násilnosti z roku 2011, kdy se v Londýně rabovalo a v ulicích šlehaly plameny, začaly ve čtvrti Tottenham. Ale přestavba stadionu toho dost změnila.
Třeba?
Klub se stal partnerem řady škol a školek, podílí se na charitativních projektech, platí snídaně pro děti z chudých rodin. Snaží se ukázat, že čtvrť nemusí být tak špatná na žití.
Váš desetiletý syn mohl za Tottenham i chytat, viďte?
Nastupoval v akademii, která byla s Tottenhamem spřízněná. Založil ji bývalý hlavní mládežnický skaut klubu Sean Daly, jmenovala se Focus Football. Dana si vyhlédl na hodině tělocviku, pozval ho a on tam pak čtyři roky byl, než jsme se vrátili do Česka. A tři z jeho spoluhráčů teď patří Arsenalu.
I díky synovi rodina k Tottenhamu přilnula?
Máme silné vzpomínky. Třeba na to, jak jsme poprvé vyrazili na zápas všichni: Evropská liga proti Anderlechtu Brusel, Dembelé dal slabší nohou z velké dálky vítězný gól asi dvě minuty před koncem, přímo před námi. Skákali jsme nadšením.
I manželka?
Je od toho trochu emočně odstřižená, ale základní sestavu Tottenhamu by vám vyjmenovala naprosto suverénně. Má to všechno pořád na talíři.
Koho ze současné party doma nejvíc obdivujete?
Na prvním místě je samozřejmě kapitán Kane. Na něm se dá ilustrovat tenká slupka mezi úspěchem a neúspěchem: kvůli nadváze ho vymetli z akademie Arsenalu, pak si ho jako profíka podávali od čerta k ďáblu, Tottenham ho pětkrát poslal na hostování.
Fakt je takový slušňák, jak se o něm říká?
Myslím, že jo. Od nikoho jsem o něm neslyšel jediné křivé slovo. Váží si toho, čeho dosáhl: kdyby mu trenér Sherwood kdysi nedal šanci, rozhodně by z něj teď nebyl kapitán reprezentace. Jeden dva zápasy rozhodly o tom, jakou udělal kariéru.
Kdo dál?
Baví mě příběh Dele Alliho. Mohl si ho koupit kdekdo, klidně třeba Sparta. Vždyť přišel z Milton Keynes za pět milionů liber, což v kontextu dnešních cen je vyloženě pakatel. Od té doby se mnohem víc skautují i hráči ve třetí čtvrté lize, protože všichni věří, že takových kluků tam běhá víc.
Ještě na někom současný Tottenham stojí?
Vybral bych gólmana Llorise a stopera Vertonghena. Velcí profíci, oba už mohli mockrát odejít, ale mají kořeny hluboko zapuštěné v Londýně.
Překvapujete, že jste vynechal záložníka Eriksena.
Je nepostradatelný fotbalově, ale pouto ke klubu nemá tak silné jako ti, které jsem jmenoval. Navíc jsem přesvědčený, že v létě odejde.
Co trenér Pochettino? Vystoupal Tottenham díky němu?
Pochettino je trenér-otec. Individuálně dokáže neuvěřitelně zvednout hráče, u kterých máte pocit, že už dosáhli svého maxima. Schválně jsem si pouštěl jeho zápasy za argentinskou reprezentaci a překvapilo mě, jaký byl vztekloun. Nikdy by mě nenapadlo, že se takový hráč stane uhlazeným přemýšlivým vizionářem.
Dokážete si představit Tottenham bez něj?
Musím. On už svou misi naplnil a kdybychom vyhráli ve finále Ligy mistrů, nikdo by nemohl říct ani popel, pokud by se rozhodl odejít na vrcholu. Kdyby se loni před mistrovstvím světa nedohodl s majitelem Levym na prodloužení smlouvy, asi už by byl v Realu Madrid.
Jaký vůbec je Daniel Levy, šéf klubu?
Nejdéle sloužící předseda v Premier League a taky největší skrblík. Těžko se s ním vyjednává a neskutečně šetří. Je zázrak, že při jeho platové politice zůstalo jádro Tottenhamu tak dlouho pohromadě. Vždyť třeba Eriksen bere 70 tisíc liber týdně, což je na úrovni hráčů ve West Bromwichi.
Kvůli tomu se do Tottenhamu posily nehrnou? Za poslední dvě přestupní odbobí nepřišel nikdo.
To mě samozřejmě vždycky trochu štve, protože nákupy jsou velkou součástí toho, proč člověk fotbal sleduje, fanoušky to táhne. Měl jsem pocit, že rostoucí klub potřebuje tým okysličovat. I týmy, které vyhrají titul, kádr na jednom dvou místech doplní, ale my nic.
No právě: nemohl už Tottenham mít titul, kdyby nakupoval víc?
Levy věděl, že pokud chce patřit k top šestce, potřebuje investovat do nového stadionu. A nemohl tušit, že zrovna v tu chvíli se pod Pochettinem tým takhle rozjede a bude se řešit, proč víc nenakupuje. Ale fanoušci samozřejmě milují Pochettina a pokud práskne dveřmi proto, že nedostane peníze na nákupy, je možné, že půjdou proti Levymu demonstrovat.
Mrzí vás, že kromě Radka Černého se v Tottenhamu nikdy neprosadil žádný český fotbalista?
Teď jsem zrovna mluvil s jedním chlapíkem z vedení a říkal jsem mu, že by se nám mohl hodit Pavel Kadeřábek. Asi budeme prodávat Trippiera, na další pravé beky není úplně spolehnutí, on by nám tam sedl.
Posily se budou řešit až po finále, kde čeká Liverpool. Je vlastně pro Tottenham rivalem?
Na anglické poměry je mezi nimi spíš lehce sympatizující vztah. Určitě lepší než s jakýmkoli londýnským klubem. Ale Liverpool byl dlouhodobě lepší a úspěšnější, Tottenham nepatřil do stejné skupiny.
Kdyby hrál o dvanácté třinácté místo, fandil byste mu se stejnou vášní?
Malý odstup si dokážu držet i teď, nejsem fanoušek-extremista. Ale jsou zápasy, na které se nedokážu dívat. Když se před třemi lety v utkání s Chelsea rozhodovalo o tom, že nezískáme titul, koukal jsem jen na první poločas a na druhý jsem zalezl do postele. Jen jsem se nechal od ženy informovat, jak se to vyvíjí.
Tehdy jste s Tottenhamem prožil největší krizi?
Ne, to až v posledním ligovém kole stejné sezony. Porážka 1:5 v Newcastlu, který už přitom jasně sestupoval, znamenala, že jsme skončili znovu v tabulce za Arsenalem. Přitom stačilo ze čtyř kol získat jeden bod, aby se to nestalo... Pochettino pak řekl, že chtěl některé hráče zabít - a já to v tu chvíli cítil podobně.
I v internetové show Jiná liga, kterou připravujete, se vyjadřujete často emotivně. A hecujete se s kolegy, kteří přejí Arsenalu. Není to jen divadlo?
Nic nehrajeme, to tam fakt je. Ale já jsem atypický fanoušek Tottenhamu, protože víc než Arsenal mi vadí Chelsea a West Ham. Kdyby Arsenal vyhrál Evropskou ligu, určitě bych ve čtvrtek ráno nešel do práce otrávený. Ale nepřifukujeme nic, naopak to tlumíme.
Nenabíháte si tím, jak moc fandíte?
Asi jo, ale je mi to spíš příjemné. Když jsme postoupili do vyřazovací části Ligy mistrů, pak do čtvrtfinále, semifinále, finále... Pokaždé jsem se těšil do práce, až se naše pohledy střetnou. Nemusím ani nic říkat, stačí, že se směju od ucha k uchu a vidím, jak to kolegy štve. To je největší satisfakce.
Londýské letiště Stansted dalo dost jasně najevo, komu fandí v madridském finále @ChampionsLeague https://t.co/e457aJMBaH
— Jiří Hošek (@hosekj) May 31, 2019
Co když Tottenham zvládne i finále?
Najdu všechny ty staré rýpavé tweety o zaprášených vitrinách s chybějícími trofejemi a budu je několik dnů dávkovat. A konfrontovat s realitou.
Kam by se pak ještě váš oblíbený klub mohl posunout?
Potřebovali bychom dokázat, že patříme k elitě. K tomu je potřeba udělat velký nákup, přivést aspoň jednoho top hráče. Aby si fanoušci mohli říct: Jo, my na to máme. Kdybychom za někoho dali 60 milionů liber, byl by to další zlom v historii Tottenhamu. Jako finále Ligy mistrů.
