Šlo o život, holt divoké Turecko.
„Když přijedete na trénink, u hřiště stojí dva tanky a kolem hlídkuje 500 těžkooděnců, moc příjemný pocit to není.“
Už tehdy zkušený český stoper věděl, že v klubu skončí. Ale pod sestup se podepsat nechtěl. A k tomu potřeboval v sobotní derniéře vyhrát.
Takže zápas o fotbalový život?
Chodili za mnou Turci a ptali se: Ty brďo, uvědomuješ si, o co jde? Po podzimu jsme byli čtvrtí a klub už se div neviděl v Lize mistrů. Jenže přišlo strašné sebeuspokojení, měnili se trenéři, do toho zranění a všechno se nabalovalo jako sněhová koule, ze které se nemůžete dostat.
A do toho poslední zápas na hřišti Trabzonsporu.
Museli jsme odjet z Bursy, aby se zase něco nesemlelo. Bursaspor má obrovskou tradici a mezi fanoušky ortodoxní srdcaře. Něco jako u nás Baník. Víte, je to zvláštní. Když hrajete o titul a ztratíte ho, bolí to, což jsem zažil ve Spartě, ale nedá se to srovnat s tím, když naposledy odjíždíte z tréninkového centra a prezident klubu vám řekne: Jestli se sestoupí, tak ze 150 lidí budu muset 120 propustit. Najednou víte, že hrajete za ně, za jejich rodiny.
Po boji jste vyhráli 2:1.
Viděl jsem sponzory, velmi bohaté lidi, jak brečí štěstím, klepou se a děkují. Hned slibovali: Změníme se, začneme od nuly. Věřím jim. Jen to, že si museli prožít takové drama, byl pro ně trest a varování.
Vy už se tam nevrátíte?
Ne, to už jsem avizoval v lednu. Kvůli rodině, která nemohla být se mnou, musím jinam. I když v klubu mi ve všem vycházeli vstříc. Při každém volnu jsem mohl letět do Čech a strávit dva dny s dětmi. Až se lidi na Hluboké divili, že jsem asi pořád zraněný.
Co dál? Amerika, Austrálie?
Asi bych to zkusil, ale tam berou spíš ofenzivní hráče. Všechno budu řešit až příští týden. Teď existuje jen nároďák, pro mě oáza a okysličení.
Ale zase budete hrát o všechno.
To mám nejradši. Zápasy o nic mě neuspokojují.
V sobotu musíte vyhrát kvalifikaci v Norsku, jinak...
Měli bychom, protože jakákoli ztráta nám ještě víc sníží šanci na vysněné mistrovství světa. Ale já tvrdím, že náš nároďák potenciál má, což ukázal pondělní přátelák v Belgii. Český fotbal bych nezatracoval.
Jak dlouho v něm ještě budete vy? V září vám bude 34.
Jsem realista, ne snílek. Na druhou stranu zdravý jsem a motivaci mám. Ještě si chci najít klub, abych pokračoval na dobré úrovni. Jsem zadarmo a myslím, že pořád mám co dát.
I Spartě, kdyby se ozvala?
Sparta je pro mě vždycky tématem, ale spekulovat nemůžu. Za dobu, co jsem byl v Turecku sám, jsem si uvědomil spoustu věcí a srovnal priority. Dřív pro mě byl fotbal jasně na prvním místě. Co mám rodinu, už je to jiné. Chci být doma minimálně třikrát týdně, nebo spíš furt.
