Víte, děcka, v Německu se ještě platilo markami, psal se rok 2001. Jedna marka, než si Evropa začala zvykat na euro, to bylo tehdy zhruba šestnáct korun. A táta těch marek musel zaplatit osmdesát, aby se dostal do vlastního auta, ve kterém si zabouchnul klíčky. Nešika.
V autě strávil celou předcházející noc, protože 16. května nešlo v celém Dortmundu sehnat jediný volný pokoj. Ani za úplatek. A fakt jsem se snažil. Na finále Poháru UEFA (který už taky neexistuje) dorazily hordy vášnivých fanoušků Liverpoolu. A protože táta podcenil rezervaci hotelu, měl holt smůlu.
Liverpool v dechberoucím zápase porazil 5:4 Alavés po prodloužení, táta dopsal články a musel provizorně přespat v autě. Ve staré felicii, tu už si nejspíš taky nepamatujete.
O půl dne později, konkrétně po šesti hodinách polospánku na zadním sedadle a po rozhovoru s Tomášem Rosickým, jsem volal autozámečníka, který během tří minut zakouzlil šperhákem a já se mohl vydat k domovu.
Dvacetiletý Tomáš odjel z tréninkového centra bez problémů a s úsměvem, protože se těšil na máminu nudličkovou polévku, kynuté moravské koláče a kokršpanělku Jessie, které pak půl odpoledne házel na zahradě balonek. Jen si v naleštěném stříbrném opelu nevšiml, že ho špehují fanoušci, aby zjistili, kde vlastně bydlí.
„Ztrácím soukromí a docela mi to vadí,“ postěžoval si.
Dvacetiletý Rosický byl nejdražším hráčem bundesligy a holky na něj každý den křičely přes plot: „Tomas, Tomas!“
Dnes to křičí chlapi, kteří by dali nevím co, aby mohl fotbalový umělec pokračovat.
Jenže Tomáš Rosický nemůže.
Vzdal svůj boj s křehkým tělem.
„Po obrovských zdravotních problémech, které jsem si prožil, tělo říkalo, že nechce, ale hlava to vždycky přebila. Šel jsem i přes závit. Ale teď mi vypnula i hlava. To byl jasný signál, že nemá smysl pokračovat. Končím,“ pravil.
V sedmatřiceti dohrál muž, který vyrůstal na škváře pražských Kompresorů, a kdyby mu zdraví drželo, mohl se poprat o Zlatý míč.
Však o něm trenér Arsene Wenger, který ho paradoxně nepochopitelně dusil v Arsenalu, prohlásil: „Milujete-li fotbal, milujete Rosického.“
Taky Rosa, jak jsem ho směl oslovovat, bude jednou vyprávět. Zatím malému Tomášovi, kterého vzal s sebou na rozlučku. Sparťanský sál byl včera dopoledne plný kamer, a ještě než dorazil ON, usedl před mikrofony pětiletý junior. Nestyděl se, na novináře se usmíval a volal: „Přijď už tatínku! Kde jsi? Čekám tady na tebe! Přines mi ten dres! Ten sparťanský! On mě fakt neslyší, ten tatínek! Haló!“
Až ho maminka Radka musela mírnit: „Už stačí!“
Na řečnickém pultíku visely dresy. První Rosického triko, vybledlé vínové se zkrabacenou dvanáctkou na zádech. Vedle byl dres, ve kterém za Spartu debutoval. Pak dortmundský dres, reprezentační, Arsenal a aktuální sparťanský, ve kterém už nenastoupí.
Na obrazovce běžely Rosického momenty, rozhovory. Z nich vynikala jedna věta z minulé sezony: „Pro mě je Sparta konečná stanice, vždycky měla být. Proto chci, aby to skončilo dobře.“
Dobře to neskončilo.
Rosa měl hrát a dokázat víc.
Daleko víc.
Ačkoli... Ve Spartě byl král už jako teenager. Tehdy před dvaceti lety jsme se potkali poprvé. Jeho eleganci a přihrávky šajtlí si pak zamilovali fanoušci v Dortmundu. Následně strávil deset let v Arsenalu, což je samo o sobě unikát.
A když si uvědomíte, jak ho traumatizovala zranění, musíte smeknout hned dvakrát. Však mi táta Jiří vyprávěl: „Když marodil, dlouho jsem ho zkoušel držet nad vodou, ale najednou mi došly patrony. Mladej si všechny návraty vybojoval sám. Pomohla mu obrovská vůle a láska k fotbalu.“
I proto zvládl v reprezentaci přes 100 zápasů.
Svým stylem a vlastně i vzhledem se nezměnil celou kariéru. Rosický patřil do generace, která se ještě tolik nevyžívala v extravaganci. Žádné tetování ani náušnice, neokázalé oblečení, stálý účes. Jen kdysi v Dortmundu ho brazilští spoluhráči z hecu ošmikali na ježka a na Euru 2004 si před zápasem s Řeckem nageloval hlavu tak, že mu vlasy trčely do všech směrů. „To jsem poprvé v životě slyšel slovo číro,“ vzpomínal táta Jiří. Jenže se v semifinále osudově prohrálo a Rosický divoký účes odložil.
„Víte, já nikdy nehrál pro slávu, protože je pomíjivá. Nikdy jsem nehrál pro peníze, i když je příjemné, když vás platí za to, co děláte rád. Mě naplňovala hra jako taková.“
Rodiče mu doma v Šestajovicích hlídají sešity plné vzpomínek. Odmalička vystřihují články z novin a nalepují, aby bylo na co vzpomínat. Jsou to stolistové sešity A4, ve skříni jich je čtrnáct.
A další nepřibude.
Vlastně počkat. Rosa ze scény nemizí. Se starším Rosou čili bráchou Jirkou se chystá kopat za Šestajovice okresní přebor. A taky nejspíš dostane kancelář ve Spartě, protože nikdo nevidí a nevnímá fotbal jako Rosický. A to se vždycky hodí.
