Neúnavný dříč Tomáš Janů už je natrvalo zapsaný mezi největšími legendami libereckého fotbalu. Slovanu byl až na krátkou epizodu v Ústí nad Labem věrný neuvěřitelných patnáct let, jako kapitán byl u všech tří mistrovských titulů a užil si také báječné jízdy evropskými poháry. Vloni v červnu slavnostně ukončil v domácím zápase s Příbramí bohatou profesionální kariéru a hráčskou šatnu pak ve Slovanu jen vyměnil za kancelář kondičního trenéra a asistenta u juniorky.
"Kdybych neměl jinou možnost, tak bych to asi musel řešit jinak, třeba jít do fabriky. Ale když přišla nabídka od Slovanu na post kondičního trenéra, tak to pro mě byla jasná priorita. Přece jen jsem strávil v libereckém klubu patnáct let, znám tady vlastně úplně všechny. Byl by asi nesmysl poohlížet se někde jinde. Navíc fotbal dělám celý život a vím o něm ze všech oborů nejvíc," tvrdí 40letý Tomáš Janů, který má jako "přidruženou výrobu" ještě roli stabilního středního záložníka a šéfa hry v divizním Turnově.
Co máte ve Slovanu na starosti?
Pracuju jako kondiční trenér pro všechny mladé fotbalisty od juniorského týmu až po patnáctileté a čtrnáctileté žáky, prvoligové áčko má svého Pepu Zalabáka. Starám se o jejich návrat po zranění. A v průběhu podzimu k tomu přibyla ještě role asistenta trenéra Davida Vavrušky u juniorky. Práce je docela dost, ale nestěžuju si, jsem moc spokojený.
Kdy se u vás začalo formovat, že budete po konci kariéry zrovna kondiční trenér?
Byl jsem už předem domluvený s Honzou Nezmarem (sportovní ředitel Slovanu Liberec) právě na téhle funkci, a proto jsem si udělal speciální kurz. S pozicí klasického trenéra nemám žádné zkušenosti, ale pomalu je sbírám a učím se od Davida Vavrušky v juniorce.
Co obnášel takový kurz?
Probírali jsme věci o kondici, ale ne obecně pro veškerý sport. Byl to čistě kurz zaměřený na kondičního fotbalového trenéra. Přirovnal bych to ke klasické licenci fotbalového trenéra, ovšem bez psychologie a takových podobných předmětů.
Je to asi pozice, která vám přesně sedí. Profesionální fotbal jste hrál okolo dvaceti let a ještě v devětatřiceti jste zvládal prvoligové zápasy za Liberec. Je to tak?
Ano, právě v tom, jak dlouho jsem vydržel a neměl jsem ani moc zranění, je v téhle nové profesi moje výhoda. Podobně jako pro jiné kluky, kteří se fotbalu věnovali naplno v podstatě celý život a teď trénují. Je to určitě nesrovnatelné, než kdyby do fotbalu vletěl někdo náhle třeba z atletiky nebo z hokeje. A naopak, je to úplně jiná práce, tréninky v jednotlivých sportech musí být specifické. A právě ty moje zkušenosti s přípravou mi teď moc pomáhají. Myslím, že vím a poznám, kdy toho už má hráč dost, jestli je přetrénovaný nebo naopak nedotrénovaný, kdy může po zranění naskočit. To určitě odhadnu mnohem lépe než člověk bez fotbalové praxe.
Jak vypadá váš klasický pracovní den nebo týden?
To se odvíjí od toho, kolik kluků je zrovna zraněných, jak vážné jsou jejich zdravotní problémy a kolik jich potřebuje dohnat tréninkové manko ohledně fyzické kondice. Většinou se věnuju tak dvakrát denně po hodině individuálně hráčům po zranění a k tomu pak mám běžné tréninky s juniorkou. Když jsou dva, doháním kondici se zraněnými jen jednou za den, jinak by se to nedalo stíhat.
Takže ve skupině máte třeba hráče, který teprve začal lehce s tréninkem a vedle něj jiného, který už trénuje skoro naplno. Jak je těžké tohle skloubit?
Všechno se vyvíjí den ze dne, kluci jsou samozřejmě každý v jiné fázi zranění, takže pro každého mám připravený speciální plán. A hlavně v posilovně musím hlídat především věk, protože v mládežnických kategoriích hraje každý rok strašně moc a nemůžu naložit všem stejně. Venku na hřišti je to v tom dávkování přece jen už o něco málo snadnější.
Stereotyp je tedy ve vaší práci úplně neznámý pojem...
...přesně. Není to tak, že každý den ráno přijdu, nalajnuju si trénink a mám klid. A právě z tohoto důvodu mě tahle práce fakt baví. Navíc jsem pořád v prostředí klubu, můžu kdykoli pokecat s klukama z áčka, se kterými jsem ještě vloni na jaře hrál a navíc mezi mládežnickými trenéry, se kterými úzce spolupracuju, je také řada mých bývalých spoluhráčů z ligy.
S jedním z nich Petrem Papouškem ale spolu hrajete fotbal dál za divizní Turnov. Jak se zrodilo tohle vaše angažmá?
Všechno to vyplynulo z toho, že Turnov se v létě stal farmou Liberce. Pak za mnou přišli majitelé Turnova, oslovili mě a já jsem kývnul. I proto, že všechno bylo jednodušší v tom, že jsem nemusel nijak měnit registračku, já jsem vlastně furt hráčem Slovanu.
Rozhodoval jste se dlouho, jestli ještě budete vybíhat na trávník do mistrovských zápasů?
Ani ne, protože mi v Turnově vyšli všichni včetně trenéra vstříc, že tam nemusím jezdit třikrát týdně na trénink, protože si své tréninky odmakám v podstatě v Liberci s juniorkou nebo individuálně. Spolupráce je perfektní.
Pouze na zápasy Turnova s vámi jezdí i hráči z širšího kádru A-týmu Slovanu nebo z juniorky, nevadí to na hřišti v zápasech při souhře?
Není to sice úplně ideální, ale spíš jen pokud jde o řešení standardních situací. Ty ale perfektně řeší Petr Papoušek, který to kopne kam chce nebo dá góla sám. Ale jak je vidět, funguje to, protože v tabulce jsme třetí a na dostřel těm nad námi. Je to samozřejmě i díky tomu, že v Turnově jsou šikovní mladí kluci.
V sestavě máte okolo sebe o generaci mladší spoluhráče, jaké to pro vás je?
Jsme tam hlavně kvůli tomu, abychom přinesli zkušenosti. Turnov měl v minulé sezoně jen mladé fotbalisty a bojoval o záchranu. Každý majitel i trenér ví, že pokud se i v divizi chce o něco hrát, tak v mančaftu musí být pár starších zkušených hráčů. Sázet jenom na mladé talenty prostě nejde.
Na podzim jste odehrál v Turnově skoro všechny minuty, jak si to užíváte?
Opravdu hodně, jsem rád, že si ve čtyřiceti můžu zahrát docela slušný fotbal. Sice někdy je to o nervy, třeba pokud jde o rozhodčí..., ale já už jsem zažil spoustu věcí, takže si to až tak neberu a spíš ty mladé kluky v týmu uklidňuju, protože ti se občas rozčílí dost. Nemá cenu se nervovat a odvádět pozornost od fotbalu zbytečnými nesmysly.
Divize se hraje v menších městech i na vesnicích, co domácí fanoušci a protihráči. Nejsou na vás drzí, nejste pro ně ten "dědek"?
Na téhle úrovni bývají okolo hřiště ti staří páni, kteří k tomu fotbalu patří. Občas něco zařvou, jednou za čtrnáct dní si přijdou zanadávat, ale často se stalo, že po zápase přišli a podali mi ruku. Já s tím problémy nemám, neuráží mě to. A když má někdo ze soupeřů nějaké hloupé narážky na to, kolik mi je, tak se můžu jenom usmát, protože já jsem něco s fotbalem a s Libercem dokázal, zatímco pro ně je divize konečný strop.
