Poslyšte, jak je to s tou Kazaní, kam musela česká reprezentace za kvalifikační bitvou s Běloruskem?
Mám tam pořád spoustu známých. Kustod, videooperátor, doktor. Jenže časy se změnily. To už není Rubin (Kazaň), jak jsem ho poznal já. Zatímco v roce 2003 byl v Kazani jeden kustod, dnes jsou tři. U lékařského štábu to samé. I město je úplně jiné. O stadionu nemluvě.
Aréna pro víc než čtyřicet tisíc diváků, okouzlující rozsvícená fasáda, šest zápasů mistrovství světa se tam hrálo. Byl jste tam?
Bohužel zatím ne. Jednou mě zvali, ale nemohl jsem. Vybaví se mi starý betonový stadionek, kde nebyly kryté tribuny (právě na tom se bude hrát kvalifikace s Bělorusy). Jakmile začalo pršet, všichni odcházeli durch. Dnešní Rubin je úplně jinde.
Tatarstán, stát ve státě. Pro fotbalisty pohádka. Fanoušci vděční, fantastičtí. Pořád plný dům. To samé na hokeji, volejbale, basketu. Přišel jsem v době, kdy se Kazaň chystala na tisící výročí svého vzniku. Z města s oprýskanými činžáky před očima rostlo naleštěné megaměsto.
