Do té doby to byla podivná atmosféra. Žádné burácení tisíců lidí, nýbrž ticho. Šokující. Jakoby se přišli podívat do divadla, usadili se a čekali velké umění. Jenže ono dlouho nic.
"Sparta do toho," snaží se hlouček sparťanů a přehlušuje nesčetněkrát mohutnější přesilu.
Fotbal v Barceloně znamená jít na plno hvězd, v prvé řadě na Brazilce Rivalda. Ten začíná zápas svižně, za dvacet minut je dvacetkrát u míče, ale nic výjimečného nevymyslí. Důvod k nespokojenému hlučení ochozů. Ani ostatní se jim zprvu moc nelíbí, leda Figo nebo Zenden.
Asi by to barcelonští hráči slízli od diváků, kdyby nedali dva góly těsně před půlí. Rivaldo a spol. jdou do kabin a zase je ticho. Žádná děkovačka. O přestávce nehraje ani muzika z amplionů.
"My chceme gól," vyvolávají snaživě sparťané z nejvyšších řad Nou Campu. I v nejhlubším místě kotle, na hrací ploše, to musejí hráči nádherně slyšet. V deseti bez vyloučeného Martina Haška se snaží, ale dostávají třetí gól, pak čtvrtý. Teprve teď začínají být domácí fanoušci trochu slyšet.
Běží 76. minuta a na řadě je pátý gól. Debakl. Vzápětí střídají Figo a Luis Enrique, konečně naplno tleská celá aréna.
Zápas končí, teď nastává čas opravdového poděkování. Diváci dávají najevo, že pět gólů stačilo.