Vlastně to není fotbal, ale futsal mezi plastovými mantinely. Slepí fotbalisté by se na velkém hřišti ztratili.
Kromě rozhodčího, diváků a brankářů jsou všichni nevidomí, v hale musí být ticho, aby hráči slyšeli pokyny trenéra a hlavně rolničku, která cinká v míči. Podle toho se orientují.
Než se začne, hlasatel několikrát žádá: Silencio! Když nad olympijskou halou v Buenos Aires rachotí letadlo, rozhodčí zápas přeruší.
"Uši jsou jejich očima: hráči se pohybují podle zvuku, vibrací nebo stínů. Pořád se nepřestávám divit, jak to dokážou," vyprávěl argentinský trenér Marcelo Gonzalez pro CNN.
Kdo by chtěl podvádět a nastoupit se zdravým zrakem, neuspěje. Přes oči má pásku. Vidět smí jen brankář, kvůli vlastnímu bezpečí. Šampionát nevidomých se hrál počtvrté, na turnaji bylo osm týmů.
Pětičlenná mužstva nastupovala v sálových teniskách, hrála s futsalovým míčem, ale pravidla byla fotbalová. Tráva by však rolničku v míči umlčela, takže se hrálo na podlaze.
Argentina obhájila titul, ve finále jí na to stačil jediný gól. Kapitán Silvio Velo, nejlepší střelec turnaje, se osm minut před koncem nahrbil k míči, napřáhl pravačkou a prásk.
Trenér ještě od mantinelu křikl: Vystřel! a Argentinci juchali jako diví. Pokyny trenéra jsou vůbec klíčové, podle nich se týmy orientují. Hráči běhají ve tmě. Aby předešli pádům nebo kolizím, mají před sebou ruku nebo klidně obě.
Všichni si na kolena dávají chrániče a někteří ještě raději nosí helmu z molitanu. Přesto při každém utkání musí několikrát na hřiště doktor, aby křísil otřesené.
"Občas na zápas pozveme i zdravého člověka z hlediště, zavážeme mu oči a hraje se slepými. Nemá šanci," říká trenér Gonzales.
I nevidomí často promáchnou nebo minou balon v jasné šanci, ale zdravý člověk s páskou na očích se jenmotá a bojí se tmy. Pětadvacetiletý argentinský student práv Sebastian Caminiti oslepl, když mu bylo dvanáct. Od čtvrtka je však fotbalovým mistrem světa.
"Když jsem hrál poprvé, bál jsem se. Ale teď při fotbale létám," říká.
