To je příjemná vzpomínka. Jindy je precizní paměť nemilosrdná: "Listopad 1941, transport Aufbaukommando 1, měl jsem číslo 208."
Stále vitální muž je jedním z mála žijících pamětníků chvíle, kdy se fotbal spojil s hrůzou dějin. Patří mezi přeživší z Terezína, kteří v kulisách druhé světové války hledali naději také ve sportu.
Jejich osudy připomíná výstava Terezínská liga – fotbal v ghettu Terezín, již můžete až do 30. října navštívit v tamní Malé pevnosti.
"Výstava je důkazem, že fotbal pomáhal žít, dával možnost zapomenout na krutou realitu," řekl šéf českého fotbalu Miroslav Pelta; FAČR nad akcí převzala záštitu: "Když jsem se seznámil s obsahem, bylo mi jasné, že to musíme přijmout."
Z kulis Malé pevnosti i v krásném letním dni mrazí. Ale co je to ve srovnání s dobou před sedmdesáti lety! Právě v roce 1942 se v Terezíně v tamních Drážďanských kasárnách rozbíhala fotbalová klání.
"Němci pod mezinárodním tlakem začali povolovat různé věci: koncerty, divadla, fotbal. Pak ze zápasů natáčeli propagandistické filmy, jak se židům v Terezíně ohromně daří," vzpomíná tehdejší brankář Miloš Dobrý.
"Dostal jsem se do řeznictví, to bylo terno!" říká o svém týmu. "Vymyslel jsem, že bychom měli mít dresy. Sehnali jsme bílé košile a černé trenky a já ještě fialový filcový klobouk, z něhož jsem vystříhal řeznické sekery. Ty jsme si pak dali na dresy."
On sám stihl asi deset utkání ("Vyhráli jsme pohár proti kuchařům, to byl silný mančaft") a pak jej čekaly ještě větší hrůzy, musel do Osvětimi. "Ale i tam jsem hrál fotbal! S Němcem Willym na rozbahněném plácku mezi baráky, dřeváky se nám těžko tahaly z bahna."
Slyšet takové vzpomínky je ohromující. "Jen jsem poslouchal s otevřenou pusou," přiznal bývalý reprezentant Tomáš Galásek. A minulost se s přítomností propojuje. Třeba když další z terezínských přeživších Petr Erben z Izraele vzkazuje: "Fotbal dovede mnohé vyléčit. Doufám, že to posílí i naše reprezentanty. Hlavní je neztratit víru."
Těžko hledat někoho, od něhož by taková slova zněla přesvědčivěji.
