Na podzim jste dal příležitost jedenadvaceti hráčům. Nejvíc minut - 1345 - odehrál obránce Zdeněk Pospěch, nejméně - 36 - záložník Rostislav Kiša. Nebylo změn příliš?
Neměnili jsme v sestavě pět šest lidí, vždycky to byli jeden dva. Pokud je zažitý určitý herní styl a hráči vědí, co mají hrát, tak to vlastně žádné velké změny nejsou. V každém mužstvu se hráči střídají, hlavně tehdy, pokud zápasy nejsou rozhodnuté. V takových případech musí přijít oživení. Například střídání Svěrkoše a Prohászky, kteří dali vítězné góly, se nám vyplatila.
Vysvětlujete hráčům, kdo a proč bude či nebude hrát?
Někdy je lepší s hráči mluvit méně než více, protože nějaké odůvodňování proč nehrají, může být zbytečné. Oni si stejně všechno vysvětlí po svém. Musí zkrátka sami pochopit, proč nehráli, proč čekají, proč jsou střídání.
A chápou to?
Většina hráčů úplně ne, ale s tím se nedá nic dělat. Hrát jich může jen jedenáct a my jich máme patnáct, šestnáct. Pokud se s tím fotbalista nevyrovná a poleví v tréninku, pak téměř nemá šanci dostat se na hřiště.
Některá rozhodnutí trenérů nelibě nesou fanoušci. Vnímáte to?
Vnímám, ale fandové nejsou od toho, aby to chápali. Tady je důležitý trenér, který hráče zná. Ví, proč ho střídá, vidí na něm, jestli je ještě schopný hrát, nebo ne. To, že někdo hraje super a je střídaný, fanoušci nesou nelibě, ale rozhodující činitel je trenér.
Před rokem na podzim Ostrava spoléhala na jediného střelce. Na Milana Baroše, který sám dal 11 gólů. Tentokrát se o branky podělilo více hráčů. Co je lepší?Pokud máte v mužstvu hráče, který je schopen v každém utkání dát gól, a je na něj spolehnutí, je to určitě pro tým obrovská síla. Dobří střelci se však většinou střeží osobně tak, jak tomu bylo v závěru loňského podzimu u Baroše. Když se góly rozmělní na víc borců, soupeř je zase hůř hlídá. My jsme nyní měli do mezi úspěšné střelce zapojeno osm lidí, což bylo pro soupeře méně čitelné.
Co vám taková změna ukázala?
Je vidět, že hráči se do útoku cpou, chtějí jít dopředu. Proto doufám, že branky budeme dávat dál, ale také věřím, že na jaře jich budeme méně dostávat.
V první a druhé lize se pohybujete 23 let. V čem se za tu dobu fotbal nejvíc změnil?
V rychlosti a ve větším důrazu v osobních soubojích. Hráč má stále méně času na práci s míčem. Proto se snažíme hrát na jeden, dva doteky, rychle přenášet hru, což se nám v závěru podzimu dařilo v prvních poločasech s Olomoucí a v Jablonci. To byla hra podle našich představ. Tak by mužstvo mělo hrát. Právě na tom budeme v zimě pracovat, abychom takhle vydrželi hrát celých devadesát minut.
Máte v nějakém věhlasném mužstvu svůj vzor?
Vždy je zapotřebí vycházet z toho, jaký hráčský materiál v klubu je. Nemůžete říct: Valencia hraje tak a tak, takže my budeme hrát stejně, když na to nejsou hráči.
Třeba liberecký trenér Csaplár se ale netají obdivem k AC Milan.
Trenér Csaplár je uznávaný odborník. My jsme normální trenéři z Ostravy, kteří se řídí podle sebe a vycházejí z typu hráčů, jaké mají k dispozici.
Které vaše dosavadní angažmá bylo nejzajímavější?
Každé mělo kouzlo. Když jsem přišel do Ostravy v roce 1979 jako mladý asistent k Evženu Hadamczikovi, snažil jsem hlavně dívat se kolem sebe a učit jsem se. To mi bylo devětadvacet. Pak jsme budovali mužstvo ve Frýdku-Místku a ve druhé lize jsme za pět let poskočili ze čtrnáctého místa na čtvrté.
Potom jste byl v Olomouci.
Tam jsem se zase hodně naučil o vztazích k funkcionářům. Každé angažmá ale mělo něco. Teď jsem zpátky v Ostravě.
A jak se vám vaše poslední angažmá zamlouvá?
Předčilo to moje očekávání. Je to nejspíš to nejtvrdší, co jsem zatím v trenérské práci zažil.
V jakém směru?
Z hlediska tlaku od majitelů klubu a od médií.
Čím si to vysvětlujete?
Tím, že v Ostravě to vždy trenér původem ze zdejšího regionu vždycky hodně těžké.
Dokdy máte v klubu smlouvu?
Do příštího června. Ale s opcí na další rok. Pokud skončíme do šestého místa, budu moci v Ostravě zůstat.