Uruguay – Argentina 4:2 (1:2). Montevideo, finále MS 1930.
Premiéra finále světového šampionátu se hraje na stadionu Centenario. Z nedalekého přístavu houká loď, na jejíž palubě nervózně přešlapuje belgický rozhodčí John Langenus.
Nepočítal, že ho určí k řízení finále, teď se narychlo vrací z Argentiny a loď má zpoždění. Oba aktéři finále si přejí hrát se svým míčem, sudí to řeší losováním, které vyhrávají Argentinci.
Po jejich vedoucím gólu ovládá Centenario hrobové ticho. Po prohraném poločase 1:2 uruguayské ženy na tribuně vytahují růžence a nahlas se modlí za své mužstvo. Domácí fotbalisté pak mění taktiku a vítězí 4:2.
Svět má první šampiony! Nadšení vrcholí, na stožár stoupá státní vlajka Uruguaye, která slaví sté výročí vyhlášení nezávislosti, zní hymna.
Kapitánovi a hrajícímu trenérovi Josému Nasazzimu vystaví pamětní desku u vchodu na stadion.
Sražená ostrovní pýcha
Anglie – Maďarsko 3:6 (2:4). Přátelské utkání 1953, Londýn.
Než se Angličané uráčili poprvé zúčastnit mistrovství světa, tvrdili, že se jim nikdo na světě nevyrovná. Fotbalová "splendid isolation". Než jim to přijeli do Wembley rozmluvit Maďaři, mužstvo, které už dlouho neokusilo porážku.
Mají sice o hodně horší kopačky než soupeř, ale víc fotbalového umění. Hidegkuti střílí tři góly, z toho ten první, když se ještě nestačilo oněch 100 000 diváků v hledišti uvelebit.
Pak Puskás přidává dvě branky a Bozsik jednu.
"Dostal jsem míč, oklamal bránícího Angličana a vypálil ze šestnácti metrů. Na tenhle gól vzpomínám ze všech nejraději," chlubí se Hidegkuti později.
V Budapešti před nádražím vítaly své hrdiny desetitisíce fanoušků, kteří zápas poslouchali v rozhlase.
Souboj útočných básníků
Brazílie – Francie 5:2 (2:1). Semifinále MS 1958, Stockholm.
Přehlídka dokonalého útočného fotbalu na obou stranách. Brazilská obrana do té doby sice ani jednou neinkasovala, jenže francouzský útok Wisniewski, Fontaine, Kopa, Piantoni, Vincent dokázal ve čtyřech zápasech vstřelit už 15 gólů.
Tentokrát však vítězí brazilská útočná řada. Třemi góly se zaskví Pelé a od tohoto zápasu je jasné, že na světovou fotbalovou scénu vstoupil zcela mimořádný zjev. Od stavu 3:1 Brazilci předvádějí parádičky a baví publikum, které nadšeně tleská.
Pelé po čase prohlásí: "Co se přihrávek týče, brazilské mužstvo z roku 1958 bylo nejlepší, jaké jsme kdy měli, a Didi byl nedostižný král."
Tak pochválil nejlepšího nahrávače, který zůstal ve stínu střelců.
Objevil se Černý panter
Benfica Lisabon – Real Madrid 5:3 (2:3). Finále Poháru mistrů 1962, Amsterodam.
Pro mnohé nejkrásnější ze všech finále Poháru mistrů. V Československu máme poprvé možnost sledovat utkání takového významu v přímém televizním přenosu. Jsme jím uneseni.
Tři góly střelce madridského "bílého baletu" Ference Puskáse jsou z říše krásných snů. O tomto fotbalistovi se v komunistických médiích dlouho mlčelo. Byl jedním z hráčů Honvédu Budapešť, kteří emigrovali poté, kdy sovětské tanky v roce 1956 krvavě potlačily lidové povstání v Maďarsku.
Ale hlavní postavou večerního galapředstavení je na druhé straně hřiště fotbalista tmavé pleti s gazelím během, jedovatou střelou a podivným příjmením Eusebio, který otáčí výsledek z 2:3 na 5:3 pro Benfiku.
Přitom je to celkem neznámý dvacetiletý fotbalista, který se na takovém fóru představuje poprvé. Přišel do Benfiky z Mosambiku, portugalské kolonie. Zaskakuje za zkušenějšího Santanu, kterého vyšetřuje policie.
Po závěrečném hvizdu tančí radostí, neví, zda se má smát, nebo plakat štěstím. Otevírá se mu svět, dostane přezdívku „Černý panter“.
Přestřelka v Mexiku
Itálie – SRN 4:3 (1:1, 1:0). Semifinále MS 1970, Ciudad de México.
V hlavním mexickém městě se odvíjí největší drama a patrně nejlepší utkání, jaké se do té doby na šampionátech hrálo. Má několik hrdinů. Německý obránce Karl-Heinz Schnellinger vyrovnává v posledních vteřinách normální hrací doby.
Gerd Müller je autor dvou gólů. Italským trenérem podceňovaný Gianni Rivera, vyslaný na hřiště místo Mazzoly až do druhého poločasu, střílí rozhodující branku.
K sebeobětování se svobodně uvolí Franz Beckenbauer, který dohrává s pravou rukou přivázanou k tělu, protože zraněný ramenní kloub mu s ní nedovolí bezbolestně pohnout. Mužstva se střídají ve vedení jako na houpačce.
Po zápase vysloví bývalý brazilský reprezentant Didi, mistr světa 1968 a 1962, názor většiny fotbalových příznivců: "Hrát ve finále by zasluhovaly oba týmy!" Ale Italové tam pak nestačili na Brazilce.
Památná stopa v Bělehradě
Československo – SRN 2:2 (2:2, 2:1), penalty 5:3. Finále ME 1976, Bělehrad.
Poprvé ve finále rozhoduje penaltový rozstřel. Jeho hrdinou je Antonín Panenka. Naznačuje střelu, a když brankář Maier skočí do rohu, překoná ho lehkým obloučkem doprostřed branky.
Vzápětí mizí pod hromadou těl jásajících spoluhráčů. Československo je mistrem Evropy! "Dvakrát za mnou přišel a povídá: Dám to Maierovi doprostřed brány," zavzpomíná později trenér Václav Ježek. "Nechtěl jsem ho zrazovat, navíc jsem byl přesvědčený, že to vyjde."
Generální sekretář UEFA Hans Bangerter je s podívanou spokojen: "Víc snad od fotbalu ani nemůžeme žádat." Francouzské noviny označí Antonína Panenku za fotbalového básníka. Sepp Maier ho nenávidí.
Střela se stane pojmem jako "vršovický dloubák" podle místa, kde sídlí Panenkův klub Bohemians.
Zemřeli na krásu
Itálie – Brazílie 3:2 (2:1). Čtvrtfinále MS 1982, Barcelona.
Někteří tomu říkají naivita a jiní romantismus. Jedno z nejlepších brazilských mužstev v historii potřebuje ve čtvrtfinálové skupině bod ze zápasu s nudnými Italy, aby postoupilo. Zico, Socrates, Falcao, Cerezo, Eder předvádějí úžasný fotbal, ale nemyslí na zajištění obrany. Dvakrát prohrávají, ale vždy vyrovnají.
Za stavu 2:2 se předpokládá, že budou hrát opatrněji, jak to dělají všechna evropská mužstva. Kdepak.
Brazilci dál chtějí bavit diváky – a vyhrát. Čtvrt hodiny před koncem dostávají třetí gól a vypadávají ze soutěže! "Fotbal dovede být krásný, ale i krutý," napíše německý časopis Kicker.
 NEJLEPŠÍ MUŽSTVO VŠECH DOB? Brazilští mistři světa z roku 1958 se sedmnáctiletým Pelém jsou mnohými experty označováni za nejlepší tým historie fotbalu. |
