Nácvik útočných kombinací, okamžitý přechod do brejku po získání míče, přesné postavení hráčů.
„Do pěti vteřin musíte být u branky. Jak budete vteřinu chrápat, už to nevyjde,“ zvýší Brückner hlas.
Kouč všechno sleduje s nejvyšší pozorností, někdy i v podřepu, aby líp viděl. Skoro to vypadá, že hráče hypnotizuje. Během minuty však pětkrát zapíská a přeruší trénink. Vysvětluje chyby.
„Nejsou to žádné nácviky, spíš demoukázky jako u počítačových her,“ říká.
A jak tedy vypadá nácvik? „Ten je mnohem náročnější, jede se na doraz třeba dvě hodiny.“
Když vedl Olomouc, věnoval vypilování nácviků až pět hodin v týdnu. „To je raubírna a otrava.
Hráči by radši běhali v lese.“ Na papírku stojí uprostřed obrany nápis BO - JO. Jsou to počáteční písmena jmen. A opravdu, na těch místech hrají Bolf a Johana, v záloze Rosický a Galásek, vpředu Koller.
Všichni vědí, že když trenér zakřičí „hrajeme třicítku“, znamená to držet míč v úzkém prostoru 30 metrů.
„Ano, ano, správný forčeking, to je živelný postrach, když jsme kompaktní,“ chválí bránící tým. Postupuje podle papíru, krok po kroku. Pro pár lidí, kteří se na trénink přišli podívat, docela nuda.
Netrvá dlouho, než trenér popíše papír. Někdy opráší jen trénink, který vypracoval před dvaceti lety. Po sedmé se končí, ještě jednou se Brückner podívá do listu: vše splněno. „Chlapci, posledních deset minut, vyklusáme. Můžete se i vyzout, je to lepší na kotníčky,“ řekne až něžně.
Polovina hráčů sundá kopačky a běhá po trávě ve stulpnách. „Bosky, bosky, to je ono. A nepindejte u toho!“ okřikne je ještě trenér.
