Sýrie na mistrovství světa nikdy nehrála. Nikdy se mu pořádně ani nepřiblížila. Proto se dá bez přehánění říct, že její reprezentační výběr teď prožívá nejdůležitější chvíle v historii.
Úvodní kvalifikační fázi zvládl a postoupil z druhého místa. Teď, ve chvíli, kdy do konce kvalifikace zbývají čtyři utkání, je v šestičlenné skupině čtvrtý. A ztrátu na třetí Uzbekistán stáhl na jediný bod, když ve čtvrtek penaltovou trefou Khribina z první nastavené minuty vyhrál klíčové utkání 1:0.
Právě tým ze třetího místa přitom čeká play-off o postup do baráže, ve které se o vstupenku na šampionát do Ruska asijský zástupce utká se čtvrtým týmem severoamerické zóny.
Na první pohled se zdá, že mistrovství světa je pro Syřany pořád daleko. Ale výsledky z poslední doby naznačují, že bez šance nejsou. V září uhráli remízu se silnou Jižní Koreou, pravidelným účastníkem mistrovství světa. V říjnu porazili Čínu, zemi s 1,3 miliardami obyvatel. A v listopadu hráli nerozhodně s Íránem, vedoucím týmem skupiny.
Proti Uzbekistánu zvládli další překážku. Ale s výhodou domácího prostředí, kterou měli mít podle oficiálního zápisu, počítat nemohli.
Ve skutečnosti hráli víc než 7 tisíc kilometrů daleko od domova. Domácí utkání se kvůli ekonomickým sankcím i bezpečnostní situaci v Sýrii hrát nesmí, takže azylem se pro blízkovýchodní zemi stala Malajsie.
Tam se zatím týmu daří. Na stadionu v Serembanu porazil Singapur, vyšly mu i zmíněné zápasy s Jižní Koreou a Čínou. Za odměnu vyrazili hráči na nákupy do jednoho z místních obchodních center a za vítězství nad Uzbekistánem na ně čeká další finanční prémie.
Každý člen týmu údajně vyinkasuje tisíc dolarů (25 tisíc korun), což je pro většinu fotbalistů v Sýrii zhruba roční výdělek. A pro řadu obyvatel země při dlouhodobé devalvaci syrské libry těžko představitelná částka.
I proto mnoho reprezentantů zemi opustilo a vydělávají si fotbalem v zahraničí. Někteří v Iráku, jiní v Ománu či Jordánsku. Hlavní hvězda a kapitán týmu, Ahmad Al Salih, je spoluhráčem Bořka Dočkala v čínském Che-nanu.
Trenér Tarek Jabban zažil na vlastní kůži dosud největší úspěch v historii - vítězství na mládežnickém mistrovství Asie v roce 1994, kde tým ve finále porazil Japonsko. Když se vracel domů, vítalo ho 40 tisíc lidí.
„Nikdy na to nezapomenu. Chci, aby teď kluci zažili něco podobného, uděláme pro to všechno,“ sliboval kouč před čtvrtečním utkáním. „Zápas s Uzbekistánem napoví, jestli se může stát zázrak. Jestli můžeme postoupit na mistrovství světa.“
Zatím je tahle možnost pořád reálná.
