Třicetiletý záložník tedy putuje do sparťanského béčka. "Zatím. Pak se uvidí," říká.
Vlastimil Svoboda je zvláštní fotbalový případ. Velký talent a technický pravý záložník, za kterého před šesti lety Sparta zaplatila 10 milionů korun do Jablonce a ještě přihodila obránce Požára. Nikdy se však na Letné pořádně nechytil, a když cítil, že konečně přijde změna, praskla mu Achillova šlacha.
Ten smolný den si pamatuje přesně: 8. prosinec 1999. Slavný stadion Nou Camp v Barceloně. Zápas Ligy mistrů. "Od té doby jsem byl pro fotbal mrtvý." Byl rád, že si vzpomněli Protože mu ve Spartě na konci června skončila smlouva, trénoval v druholigové Mladé Boleslavi, kam si ho přivedl trenér Vlastimil Petržela.
Nebylo Svobodovi na omdlení, když uslyšel, že o něj má zájem právě Petržela, známý tvrďák v přípravě? Čekal ho přece pekelný tréninkový režim. "Na omdlení? To vůbec ne, já byl rád, že si na mě aspoň někdo vzpomněl."
Když ho Petržela nakonec odmítl, hned volal sparťanskému řediteli Miroslavu Peltovi. "Jsem rád, že mě vzal zpátky, i když mi skončila smlouva.“ Ve sparťanském áčku mu řekli na rovinu, že nebude hrát. V kádru třiceti nažhavených hráčů by se stěží dostával do formy.
"Chápu, že Sparta nepotřebuje maroda na rozehrání." Když většina hráčů v půlce května odjížděla na dovolenou, Svoboda raději sám zvolil jiný program: tréninky s letenským béčkem. "Já už jsem se naflákal dost."
Zahrál si pár utkání ve třetí lize, také v Boleslavi už přípravné zápasy zvládl. "Jaké to bylo, když jsem nastupoval poprvé? Bál jsem se, abych si to neurval znovu." O fotbal málem přišel Pata mu zatím drží, ale v rozhodující chvíli ho v Boleslavi zradila.
Možná není divu, jeho nohy už vytrpěly hodně.
Achilovka na pravé noze se za pět měsíců po Nou Campu uzdravila, ale objevily se záněty ve druhé. Přes půl roku strávil v německém Regensburgu na speciální klinice. Po další operaci začal trénovat příliš brzy a problémy se vrátily. Lékaři mu naznačili, že o fotbal asi přijde. Zlou chvíli znovu překonal, i když mohl pouze do posilovny nebo jezdit na kole, na míč se jen díval.
"Nejdřív jsem byl šťastný, že chodím, potom mi stačilo, že začínám běhat a teď chci pořád víc." Čím častěji hraje, tím víc se zbavuje strachu, že se mu zase něco přihodí. Už ani v soubojích preventivně neuhýbá, jen síla a rozehranost mu chybějí. Teď se může ukázat v béčku Sparty. "Já jsem hlavně šťastný, že vůbec můžu hrát fotbal."
