Celou kariéru neúnavně bojoval proti nudě. Ať už technickými finesami, špásy na hřišti, humorem mimo něj. K tomu všemu přidával nebývalou otevřenost. „Zkazily mě peníze a sláva. Choval jsem se jako namyšlenej spratek,“ vzpomíná sedmatřicetiletý brněnský rodák na dobu v pražské Slavii.
Možná to mohl dotáhnout dál, ale i tak má za sebou víc než slušnou kariéru. V nejvyšších soutěžích v Česku a na Slovensku nastřílel 64 gólů, další padesátku přidal ve 2. lize. „Ale věřím, že lidé si mě budou pamatovat hlavně za to, že jsem tomu dával nadstavbu v podobě herectví a klauna,“ říká útočník, který už bude kopat jen nižší soutěž v Rakousku.
Svůj profesionální konec jste oznámil ve středu. Přepadla vás přitom nostalgie?
To rozhodnutí už jsem měl v hlavě delší dobu a byl jsem s tím vnitřně srovnaný. Ale přiznám se, že když jsem si pak večer pročítal na internetu reakce fanoušků, že je jim to líto, tak se mi trochu navalily slzy. Pak jsem si otevřel láhev vína a trošku se to zlepšilo. Oznámil jsem to až teď, protože jsem potřeboval mít čistý stůl v Příbrami, jejíž jsem byl hráč. Když jsem se tam jel rozloučit, tak mi trenér Tobiáš říkal, že se mu zranil útočník a že se mnou počítá. Tak mu úplně z voleje povídám: trenére, sorry, já do toho nejdu. Samozřejmě to byla sranda a smáli jsme se tomu. S fanoušky se důstojně rozloučím 27 .června v Brně, a i když to bude o mně, tak chci, aby si to užili hlavně oni. Tak jak jsem to měl celou kariéru.
Petr Švancara
|
Proč jste se rozhodl skončit?
Nějaké oťukávání s druhou nebo třetí ligou bylo, ale vím, jaký jsem. Na hřišti jsem bohém a vím, že jsem komplikovanější, protože fotbal dělám jinak. Možná i z toho důvodu už mi nepřišla nabídka z první ligy, a co se týče druhé, tak už jsem nechtěl bojovat s tím, že bych k tomu musel šest dní v týdnu přistupovat plně profesionálně. Navíc fotbal se vyvíjí úplně jiným směrem a typy jako Švancara nebo Pacanda už to budou mít složitější. Těžko bych měl podporu trenéra, abych mohl hrát takový fotbal jako vždycky. Navíc do toho vstoupilo i jednání o mém dalším působení. Něco jsem si fotbalem vydělal, ale za vodou nejsem a musím jít do práce.
V cizině byste si vydělal víc. Měl jste možnost do ní odejít?
Ještě ve Slavii jsem měl nabídku do Ruska. Ta padla, protože týden předtím, než jsme tam s Tomášem Kuchařem měli letět, odvolali trenéra. Tam to bylo finančně zajímavé, měl jsem brát osm milionů korun ročně, což je balík peněz. Ale jak se znám, tak už v lednu bych je neměl. Buď bych je rozdal, nebo bych je tady v Brně protancoval. V té době byla moje hlava někde jinde, miloval jsem život fotbalisty, a ne fotbal, jak ho mám rád teď.
Mrzí vás, že mimo půlroku na Slovensku jste si v cizině nezahrál?
Největší kaňky mé kariéry byly, že jsem si nezkusil žádnou zahraniční soutěž a nedostal jsem se do národního týmu. To jsou body, které mě mrzí, a může za to i můj způsob hry. Nikdy jsem nebyl takový pracant v bránění a vždycky jsem potřeboval k sobě mít kluky, kteří mi v defenzivě pomáhali.
Hlodá ve vás neúčast v reprezentaci hodně?
Můžeme se bavit, kdy jsem se měl víc kousnout a fotbalu dát víc, což bylo do mých pětadvaceti. Ale nejblíž nároďáku jsem byl na Slovácku, kdy mě Ivan Hašek dal mezi náhradníky, takže kolem třicítky jsem na to relativně měl. Jenže pak přišel distanc za úder pěstí, a pořád podotýkám, že to bylo nechtěné. Do dneška mě mrzí, že mi to disciplinárka nevěřila, přitom dnes už bych to bez problémů přiznal, stejně jako můžu přiznat, že manželce jsem byl věrný jenom v neděli. Ale nejsem člověk, který bude žít z minulosti. Chci žít tím, co je dnes a zítra, a krok za krokem si budovat novou pozici.
Kdybyste se mohl vrátit do minulosti a potkat své mladší já, co byste mu řekl?
Asi bych mu poradil, aby makal tak jako v osmnácti devatenácti, kdy jsem se přes druhou ligu dostal do Zbrojovky a hrál jsem za Lužánkami. Nebudu říkat, že jsem to měl vydřené, s Romanem Kukletou jsme rozebírali, že vždycky se dá něco odrbat, protože máme výhodu talentu. Ale svou pílí a přístupem jsem se vypracoval do základní sestavy a pak do Slavie. A musím říct, že Praha mě pohltila, zkazily mě peníze a sláva. Tam bych tomu mladýmu Švancimu poradil, aby se tím nenechal pohltit.
Válčili s vámi trenéři kvůli vašemu šoumenství?
Problém s tím byl odjakživa. Dělal jsem to už jako malej a snil jsem o tom, že se jednou budu moct radovat pod kotlem za Lužánkami. A když se mi to splnilo, tak jsem přemýšlel, jak to ještě okořenit. Proto jsem dělal čurajícího psa a jiné věci. Trenéři to brali tak, že to odvádí mou koncentraci na hru, což vyvrcholilo na Slovácku, kde jsem s diváky asi v 88. minutě zpíval Vysoký Jalovec a za mnou se normálně hrálo. Na Slovensku jsem zase dostal pokutu a byl jsem označen za „oštudu slovenské Corgoň ligy“. Těch bláznivých oslav bylo hrozně moc, ale já jsem takový i v běžném životě. Mám výhodu, že v sobě mám věčně pozitivno. Hrozně se mi líbí hláška Luboše Maršálka (bývalý kustod Zbrojovky) : „Mám hov... a ještě mám být nasr...?“ Tímhle se snažím řídit a přenášet to na svoje děcka.
Jeho klubyBrno Opava Příbram Slavia Slovácko Žižkov |
Prozradíte, kde jste spolu s brněnským vrstevníkem Milanem Pacandou získali svou obdivuhodnou techniku?
Od nějakých osmi až do čtrnácti jsme se zabývali jenom tímhle. Dělali jsme rolovačky, zasekávačky, pilovali techniku. Nepamatuju si, že bych tehdy běhal po lesích, všechno jsme dělali s balonem pořád dokola. Nebyli jsme jen my dva, tohle uměl celý náš tehdejší tým, ale pak jsou ty kroky v kariéře, které jsem zvládl díky rodičům nebo tomu, že jsem neměl sklony pít alkohol. Měl jsem fotbal natolik rád, že jsem se mu věnoval a nepřemýšlel o ničem jiném. Kamarádi šli v létě na koupák, zatímco já na trénink, což bylo sakra těžké. Bylo 40 stupňů, naše holky byly na koupališti s jinýma borcama, a my jsme se potili na tréninku. Na tohle plno kluků nemělo, vzdali to a šli radši na ten koupák.
Jak vůbec vzpomínáte na Milana Pacandu?
To je nejlepší fotbalista, se kterým jsem kdy trénoval. Jestli já jsem technický hráč, tak on je proti mně Messi. Ten když vystřelil do vinglu, tak to tak opravdu chtěl. A jestli já jsem v deseti uměl udělat 150 nožiček, tak on jich uměl 1 500. Dobře se na něj dívalo v tréninku i při zápasech.
O to víc musí bolet, jak dopadl...
Mě spíš mrzí, že nemá dobrý vztah se svým dítětem. Jestli prodrbal peníze nebo někde něco dluží, to je mi vcelku jedno. Ale dívám se na to z pozice otce. Když s mladým nemluvím tři hodiny, tak se těším, až přijde ze školy a dodrbeme spolu úlohu. Ráno mi pak volá: Táto, to jsme tomu zase dali. Na úlohy asi nejsem správnej parťák a trochu s tím bojujeme, ale to je to jediné. Proto mě mrzí, že Paci nějak nefunguje se svojí dcerou. Neviděl jsem ho několik let, ale věřím, že se uvidíme v létě na mé rozlučce.
Syn jde ve vašich šlépějích?
Už dělá věci co já. Když dá gól na turnaji, tak zdraví diváky a vyvádí blbosti, herectví má asi po mně. Jsem rád, že má zájem o fotbal, a budu ho podporovat, ale zase nejsem ten ambiciózní rodič, který za každou cenu chce, aby hrál profesionálně. Pamatuju na svoje rodiče, kteří mi všemožně pomáhali, ale taky mi nechali volnost, čehož si hrozně vážím. A tak také přistupuju k mladému. Určitě nejsem ten, kdo na něj u lajny řve, tohle úplně odsuzuju a štve mě, když vidím, že to otcové dělají. Kdyby na mě otec nebo mamka u lajny takhle řvali, tak bych fotbal určitě nehrál.
Zamlada jste proslul svým častým filmováním. Jak jste se k němu propracoval?
Začalo to tím, že jsme měli ve svých řadách Honzu Marošiho a standardkám jsme se hodně věnovali. Takže jsem byl naváděný k tomu, abych to zkoušel. Druhá věc je, jestli člověk v sobě to herectví má, což já jsem měl a prodával jsem to. Bohužel jsem byl takový, že jsem to pak i přiznal do novin, protože jsem se vždycky snažil říkat věci, jak je cítím. Pak se to otočilo proti mně, protože když rozhodčí pískl penaltu a pak si přečetl, že jsem to přihrál, tak jsem ho moc nepodržel. Na to jsem potom dojel, protože na mě deset let žádná penalta písknutá nebyla.
Jak se ohlížíte za svými odchody z Brna? Jako mladého vás prodalo do Slavie, pak jste dvakrát zmizel za dramatických okolností.
Já jsem z Brna nikdy nechtěl odejít, ale na druhou stranu jsem chtěl nějaké peníze a nedohodli jsme se. A naposledy to bylo spjaté s trenérem Grmelou, který mě lidsky hrozně zklamal. Už se k tomu moc vracet nechci, ale věděl jsem, že místo v téhle šatně už nemám. Dva roky jsem pracoval na tom, aby kabina nějak fungovala a vznikla skvělá parta. Kluci nebyli takoví fotbalisti, ale srdíčkem jsme dokázali vykopat ligu, a já jsem tomu z pozice kapitána s podporou dalších šéfoval. Ale s příchodem Grmely přišly různé zásahy do šatny, začala lehká demokracie, a to jsem nemohl strpět. Protože když to staří nešéfují, tak se nemůže dařit.
Jaké problémy jste měl s váhou?
To bylo pořád stejné. Na začátek přípravy jsem vždycky přišel s nějakým kilem nahoře, do čtrnácti dnů jsem to shodil, odehrál půl sezony a pak jsem to zase nabral. Já jsem typ, který si rád dopřeje. Na druhou stranu bych asi nehrál tak dlouho, kdybych na životosprávu úplně kašlal. Nikdy jsem v sobě neměl drogy a neříkám, že nechodím na pivo, ale nebyl jsem žádný flamendr, který by chlastal před zápasem. V tomhle mám svědomí absolutně čisté.
Takže byste ve své kariéře zpětně nic neměnil?
Asi ne. Jedině ve Slavii bych na sebe byl přísnější a nenechal se zbláznit penězi a věcmi, které mi Praha nabídla. Bohužel musím přiznat, že jsem se choval jako namyšlený spratek. Jak říkal Roman Kukleta: Švanci, já ti rozumím, já jsem taky lítal ve vesmíru.
