Týceho stáhl ve 36. minutě, v té době mužstvo prohrávalo 0:1. „To se nedá čekat na půli, musíte to jednoznačně udělat hned. Nebyla to Romanova ostuda,“ říkal Karel Brückner.
Zvládly se dva úkoly najednou: české mužstvo se rázem zlepšilo, zároveň soupeře ošálilo, poněvadž během chvíle v záloze protočilo několik mužů a trochu změnilo styl hry.
Mohl do hry za Týceho poslat dalšího defenzivního hráče, třeba Hübschmana, ale trenér Brückner nezvolil řešení „kus za kus“. Náhradník Šmicer, útočný záložník, se zařadil doleva, Rosický začal uprostřed víc bránit, s ním také Nedvěd.
Byl to risk, který vyšel.
Obvyklá je výměna spíš o přestávce, ale na to Brückner nečekal. Vystřídat během první půlky kvůli špatnému výkonu, to už musí být.
„Já jednou před léty v Olomouci střídal už po pěti minutách. Koho? To neřeknu, ten člověk mi to vyčítá do dneška,“ řekl Brückner.
Ve fotbale se dá vhodným střídáním zvrátit zápas. Česko to navíc dokázalo na cizím hřišti v Minsku.
Základní instinkt Karel Brückner je lišák. Zkušený, mazaný, s vrozeným instinktem. Nejméně podruhé se mu může děkovat za to, že pomohl vyhrát kvalifikační zápas o mistrovství Evropy 2004. V sobotu během pár minut, když bylo zle, překopal sestavu, vystřídal a tím zlomil Bělorusy. Má cit, který se asi nedá naučit. Umí zareagovat, překvapit a ve vteřině se rozhodnout. „Před zápasem se připravuju na nejhorší možnou variantu, abych byl schopný reagovat.“ Brückner je jako řidič, který za každou zatáčkou vidí nebezpečí. Tihle lidé prý nejčastěji dojedou tam, kam chtějí... JAN PALIČKA, Minsk
Dobrých pět minut kouč nervózně chodil před střídačkou, ruce v kapsách, zasmušilý pohled. „Svlíkej se! Jdeš tam!“ houkl na Šmicra.
Pohled
V Moldavsku se loni procházel půl hodiny před výkopem v bahně a mezi kalužemi, ještě v té době stačil mužstvo připravit na „vodní“ způsob hry.
Ten neměl čas na dlouhé rozcvičování: „Bylo to na tři dřepy. Taky jsem se až do konce cítil hrozně, nemohl jsem to rozdýchat.“
„Pěkně jsem si zakoučoval,“ usmíval se naopak druhý den trenér.
Co to slovo znamená? Brückner neseděl na lavičce jako v zápasech, kdy se všechno daří. V sobotu musel v jediném okamžiku pozměnit vše, na co celý týden hráče připravoval. „Hned pochopil, že něco nefunguje. Věděl, co dělat dál,“ říkal Pavel Nedvěd.
„Nebyl to žádný emoční koučing, ten nemám rád,“ doplnil kouč.
Ale také ho zažil: v září 1999, kdy vedl ještě reprezentaci do jedenadvaceti let v Blšanech proti Bosně. S prasklou achilovkou seděl na tribuně, pak to nevydržel, seskákal schody a křičel pokyny na hřiště. Komicky mlátil berlí do hrazení, aby zápas pomohl ukočírovat.
V Minsku se nic takového nekonalo. Brückner jen v klíčových minutách neustále od lavičky hráčům radil a gestikuloval. Volal si k sobě hlavně Nedvěda, aby mu řekl, co žádá.
Vnímají však hráči pokyny, když zápas běží? Především ti na kraji hřiště, nejblíž lavičce, musí spolupracovat, předávají informace dál.
„Člověk slyší jen půlku, je to útržkovité, pokyny si spíš domýšlím,“ říkal Karel Poborský.
V té době běhali u střídaček na levé straně Nedvěd a Jankulovski. Klíčová slova slyšeli pozorně: „Nesmíte za sebe pouštět jejich záložníky, dorážejte je už při převzetí míče!“
Střídání mužstvo probudilo. A náhradník Šmicer si navíc před koncem z levé strany zasprintoval i za krásným třetím gólem. Kdo mu na něj přihrál? Další střídající hráč, Štěpán Vachoušek. V tom je kouzlo střídání...
