„Snažil jsem se kontrolovat, ale i tak párkrát slza ukápla,“ doznal 37letý exreprezentant, jemuž při ovacích vestoje hrála z amplionů dojemná píseň Time To Say Goodbye. Jako kapitán slavil evropský titul do 21 let, s Nedvědem, Čechem, Kollerem a spol. získal bronz z Eura 2004, kopal ve Slavii, v Olympique Marseille, v Austrii Vídeň, epizodně ve Spartě a srdcově v Teplicích.
Jak emotivní bylo vaše sbohem?
Řekl bych, že před zápasem ještě horší než po něm, protože jsem nečekal, že na hřiště vběhne manželka s dětmi. Na druhou stranu to bylo strašně příjemné, opravdu jsem si to užil. Po zápase už to bylo lepší. Až na ten výsledek, porážku s Duklou, to byla famózní rozlučka.
Dokonce pro vás měl na trávník přiletět vrtulník, ale příslušné úřady to zatrhly.
Byli na mě připravení až až. Velký dík patří klubu a klukům v kabině. Takovou rozlučku jsem si ani ve snu nepředstavoval, zvlášť když šlo o utkání s Duklou. Lidi famózní, přišlo jich přes 10 tisíc, abnormální návštěva. Zase jsme si v Teplicích dokázali, že když o něco jde, umíme fandit. Měli jsme obrovskou podporu a chyběl kousek, aby se Evropa přehoupla na naši stranu. Ale za celý rok, ať už kluci, trenéři a celý klub jsme šlapali na plné obrátky. Smekám před všemi. Zasloužili jsme si poháry víc než Mladá Boleslav, ale poztráceli jsme zbytečně některé body. Uteklo to o bod, což je velká škoda. Páté místo bych před sezonou bral všemi deseti. Kluci hráli ve vynikající formě a teď vím, že kabina mi stoprocentně bude chybět a budu se s tím dlouho srovnávat. Něco končí, něco začíná, uvidíme, kam mě život zavede.
A kam vás odvezla limuzína?
Udělali jsme kolečko kolem Stínadel, lidi tleskali a podávali si se mnou ruce. Bylo to velmi příjemné. Jsem z rozlučky naměkko. Byla tady de facto celá rodina. Jediný, kdo chyběl, byl děda, před dvěma lety zemřel. Tomu bych to chtěl poslat, trávil se mnou volný čas.
Jak se za dvacet let vaší profikariéry proměnil fotbal?
Hrozně! Hlavně v pohybu, v rychlosti. Už není technický jako dřív. Moderní fotbal je o běhání.
A jak těžké je držet krok s mladými, když mezi sprintery nepatříte?
Když držíš balon, je pro tebe fotbal jednodušší, nemusíš tolik běhat. Já nebyl sprinter nikdy, spíš jsem hrál finále. Ale když se ohlédnu za svou kariérou, i pomalý hráč dokáže udělat díru do světa.
Tomáš Řepka konec kariéry označil za polosmrt. Co vy?
Já byl dneska napůl mrtvý už před zápasem, protože bylo vedro. Nevěřil jsem, že vydržím 65 minut, už po čtvrthodině jsem foukal. Přece jen jsem tři čtvrtě roku nehrál od začátku. Ale nabudili mě lidi, kteří přišli. Teď jsem šťastný, že to skončilo. Byl jsem víc nervózní než na Realu, kde jsme hráli s Marseille. Když jsem to říkal klukům, divili se.
Vaše generace se loučí. Jaké to je?
Když jsme přijeli na zápas, znal jsem se většinou už jen s trenéry, se kterými jsem ještě kopal. S protihráči už moc ne. Někteří kluci se ještě drží, ale moc nás už opravdu není.
Spoluhráči vás přemlouvali, ať pokračujete. Jak jste odolal?
Hrozně těžko. V zimě jsem byl na vážkách, jestli mám opravdu skončit. A když jsem nebyl tolik vytížený, věděl jsem, že už nastal čas. Říkal jsem, že dokud Teplicím a klukům budu mít co dát, zůstanu. Teď to dozrálo k tomu, jestli to ještě má cenu. Zlomilo se to ve mně, že skončím. Ale nahlodávání od spoluhráčů bylo. Kluci poctivě chodili, ať už jeden nebo druhý: Nekonči! Rozmysli si to! Na druhou stranu doma jsme si řekli, že bude lepší, když profesionální kariéru ukončím a život otočím na jinou stránku.
Už vám chyběla motivace?
Rozhodlo, že mi bude za dva měsíce třicet osm. Po zimní přípravě jsem si řekl, že absolvovat další už by nebylo jednoduché. V osmatřiceti se hledá hůř motivace, pokud jsi v menším zatížení. Když nehraješ tolik, co jsi zvyklý, je to hrozně těžké na psychiku. Ale trenér, jak jsem se s ním bavil, neměl jediný problém s tím, že bych špatně trénoval. Vůbec. Naopak mi říkal, že si cenil mojí poctivé přípravy, i když jsem nehrál. Což mě naučil život, ať už tady, nebo v cizině.
Co plánujete dál?
Určitě ne fotbal na profiúrovni. Teď už to můžu říct, domluvil jsem se na dalším působení ve fotbale ve 4. německé lize. Ještě to není podepsané, ale budu hrát za Neugersdorf. Nemusím tam trénovat každý den, což byla jedna z mých podmínek. Ale kdo mě zná, ví, že budu trénovat sám, jsem profík. Dohodli jsme se na dvou trénincích s týmem a pak zápas. Jsem rád, že mi trenér a majitel vyšli vstříc, ale zase až tak si neodfrknu.
Co kdyby se ozval trenér Zdeno Frťala, váš kamarád, který trénuje Varnsdorf ve 2. lize?
On byl jeden z mnoha, co mi hned volali. Že je prý škoda, že končím. Nabídky jsem měl, ale z 2. ligy a s díky jsem je odmítl. Už nechci hrát na profiúrovni. Psychicky jsem se nastavil tak, že tři dny v týdnu budou pro mě úplně ideální.
A co dráha trenéra, bafuňáře?
Trenéra jsem si teď trochu vyzkoušel, když jsem s Kubou Šlitrem a Míšou Doležalem pomáhal u naší U13. A musím říct, že je to hrozné na nervy. Trenéřinu jsem hned zamítl. Ještě jsem tam měl mladého, toho jsem hrozně rasil. Řekl jsem si, že pro něj bude lepší, když nebudu pokračovat. Funkcionařina? O něčem se s vedením Teplic bavíme, chtěl bych na Stínadlech pokračovat. Je to klub mého srdce, tady jsem to v roce 1990 nastartoval. Jestli se dohodneme teď, za rok nebo dva, nedokážu říct. Když bude zájem, rád bych Teplicím pomohl.
Jaká byla vaše kariéra?
Když jsem potkával kluky, co hráli proti mně, říkali, že můžu být na sebe hrdý. Kluk z Bíliny přišel do velkého fotbalu a mohl si zahrát v nároďáku, který byl podle mě v letech 2002 až 2005 nejlepší. Pyšný musím být na působení ve Slavii, v Marseille i v Austrii. A komu se u nás poštěstí hrát za Slavii a Spartu. A za Teplice přes deset sezon. Asi bych měl být na sebe vážně hrdý.
Jsou pro vás víc trofeje, nebo slova spoluhráčů o vašem charakteru?
Stoprocentně to, jaké esemesky jsem dostával a jak lidi o mně mluvili. Jaký jsem, to je zásluha babičky s dědou, kteří mě vychovali, a pak manželky. Na to jsem hrdý.
Kdo nejvíc ovlivnil vaši kariéru?
Trenérů bylo strašně moc, nechtěl bych jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Od každého jsem si něco vzal, někdo mi dal přes uši, když jsem potřeboval, někdo mi poradil, někdo mě pochválil. Asi největší školu jsem dostal doma, když jsem měl těžký život už od začátku, to mě naučilo úplně nejvíc.
Proč vás vychovávali prarodiče?
Když mi bylo půl roku, umřela mi mamka. Babička s dědou si mě osvojili, do mých deseti jsme bydleli v Bílině na hřišti. V roce 1990 jsme se přestěhovali do Teplic, od té doby za ně hraju. Patří jim velký dík, že si mě vzali s bráchou, jinak bych asi skončil v děcáku. Pak to po nich vzala manželka, která si mě taky de facto osvojila.
Jaký je váš top úspěch?
Nedokážu vypíchnout jeden moment, který byl ten top. Nevím. Stoprocentně vím, že můžu být hrdý, že jsem mistr Evropy do 21, že jsem si na Euru 2004 zahrál s Pavlem Nedvědem a spol., s Drogbou v Marseille, že jsem vyhrál titul s Austrií, pohár s Teplicemi a Slavií. Užil jsem si všechny momenty, kolikrát mi manželka nadávala, když jsem přišel nedůstojně domů. Ale to k tomu patří, po rozlučce taky přijdu domů nedůstojně.
