Trefil se v krásné aréně Manchesteru City i na stárnoucím betonovém kolosu San Paolo v Neapoli. Góly vstřelil taky Lyonu nebo Šachtaru Doněck - a nejvíc si považuje branky ze slovinského Mariboru.
Už je to pět let, kdy Stanislav Tecl fotbalové Plzni pojistil postup do Ligy mistrů. V sobotu proti Plzni půjde ve šlágru podzimu: jako útočník Slavie zkusí Viktorii přervat šňůru šesti vítězství v řadě.
Slavia vs. PlzeňOnline reportáž v sobotu od 19 hodin |
„Je to jeden z pětatřiceti ligových zápasů, ale přesto trochu jiný,“ líčí 27letý střelec, který se ve Slavii chytil na třetí pokus. „Hraje se o první místo, všechno je o to sledovanější, zajímavější.“
A pro vás pikantnější? Máte na Plzeň pifku?
Pifku? Vůbec ne, proč? Není důvod a je to docela dlouho, co jsem tam byl. Odešel jsem, když jsem nehrál skoro vůbec, za trenéra Koubka. Koupili Aidina Mahmutoviče a bylo to buď já, nebo on. Jsme podobné typy, trenér se rozhodl pro něj.
A vy jste musel do Jablonce. Ani tak necítíte zášť?
Kdepak, spíš jsem rád, že se s klukama uvidím. V Plzni se to skoro nemění, jsou tam pořád stejní hráči, se kterými jsem tam kdysi byl já, a dobře jsem se s nimi skamarádil. O to víc se těším.
Díky Lize mistrů a Evropské lize máte z Plzně dost zážitků, ne?
Měl jsem štěstí, že jsem tyhle pohárové zápasy hrál. Byl předpoklad, že se budeme spíš bránit a hrát na brejky. Ale zážitky mám i ze šatny, kde to byl v dobrém slova smyslu blázinec. Každý den něco extra.
To je s Pavlem Horváthem za zády běžná věc. Prozradíte víc?
Horvi řídil kabinu svým stylem, tím nakazil i ostatní. Pardon, ale nic vynášet nebudu, historky mají zůstat v šatně. Vždyť já je neříkám ani doma manželce, z čehož není moc nadšená. Ale tohle pravidlo prostě držím. Asi kvůli tomu, že jsem ještě stihl období, kdy mazáci mladé vychovávali a v kabině byl jasný řád.
Teď už mazáctví nefunguje?
Myslím, že už ne. Když jsem byl mladý, brány na tréninku jsme nosili ve dvou, maximálně ve čtyřech. Teď? Jde celý mančaft. Když se zakopaly balony, vždycky je hledali mladí, teď na soustředění šel jako první Milan Škoda. To dřív neexistovalo: s Matějem Vydrou, který teď kope v anglickém Burnley, jsme třeba v Jihlavě po tréninku hledali dvě hodiny, dokud jsme balony neobjevili. Teď je to mnohem volnější.
A mladí jsou oprsklejší?
Ne, to je tím, jak se změnil přístup starších. Dřív bylo těžší se k nim dostat, někteří to v sobě měli dané ještě z vojny - systém bažantů a mazáků. I teď pravidla kabiny existují, nejsme si všichni úplně rovní, ale dost se to vyrovnává. Dřív to byla skoro až šikana, teď mají v něčem mladí i výhody. My jsme dřív klidně dostali lepáka: já třeba od Petra Faldyny hned v šestnácti, na prvním tréninku v Jihlavě. Za to, že jsem místo normálního pozdravu řekl dobrý den.
Kdybyste řekl čau, dostal byste taky, ne?
To bych asi dostal rovnou pěstí. (smích) Ale teď si neumím představit, že bych někomu dal lepáka já.
Přitom k mazákům byste patřit měl.
Asi jo. Věkem by to sedělo, ale pořád mi to nějak nedochází. A nemá cenu zničehonic říkat: Teď tady tomu budu velet.
S vámi ani euforie z gólů moc dlouho nemává, viďte?
Ta opadne rychle. Ve středu můžete dát gól v Lize mistrů, ale když se pak v sobotu nepovede další zápas, je to vlastně k ničemu. Já to tak mám, dostanu se rychle zpátky na zem. Vím, že musím dobré výkony potvrzovat každý zápas a tvrdě dřít, abych příště hrál znovu.
K takovému přístupu vás vedli doma?
Určitě. Nikdy jsme nebyli žádní boháči, neměli jsme s bráchou značkové oblečení, ale vždycky jsme měli co jíst a co na sebe. Rodiče dál pracují v Jihlavě ve firmě Bosch, mají směny, chodí na noční, na ranní, na odpolední. Nic se nezměnilo.
Tecl, muž pro finále. Trefil titul i pohár. A neuráží se, když nehraje |
A vy? Uměl byste si představit, že pracujete jako truhlář, kterým jste se vyučil?
Když jsem byl na učňáku, byl pro mě jasný cíl, že budu hrát fotbal. To jediné mě zajímalo, ale samozřejmě bylo potřeba dodělat aspoň nějakou školu. Teď si to ale vlastně představit umím.
Vážně?
Bavilo by mě to. Vím, že nebudu hrát fotbal do sedmdesáti, a není to tak, že když ve třiceti skončím ve Slavii, budu mít vyděláno na celý život. Takhle to nefunguje. Ale kdybych teď začal, bylo by to asi podobné, jako když jsem v šestnácti přišel do áčka Jihlavy. Začínal bych úplně od nuly a nebyl bych v pozici osmnáctiletého kluka, u kterého se počítá s tím, že se všechno teprve naučí. Na truhláře jsem se učil s Matějem Vydrou, ale chodili jsme spíš dělat pomocné práce, zametat. Ke strojům nás radši nepouštěli. Proto i skříňky doteď kupuju a někdy mám problém je složit.
Fotbalový život je lepší než vstávat na šestou do práce, ne?
O tom žádná. Když někoho baví hrát počítačové hry a může se tím zároveň živit, tak je určitě taky spokojený. Já mám rád fotbal odmala, teď ho mám jako práci. Co víc si přát? Taťka mi vždycky říkal, že to, co fotbalu dám, se mi vrátí. A já nikdy neměl telecí léta.
Opravdu?
Žádný velký průser nebo že bych chodil po diskotékách, to se mi i v dorostu úplně vyhnulo. A jsem rád, protože vidím, že když člověk nic nefláká, neblbne, a naopak si přidává, tak se mu to opravdu vrátí.
Co by vám fotbal měl za odměnu dát?
Jsem spokojený s tím, co mám teď. Každé ráno se těším na trénink, jsem rád ve fantastické partě, kterou na Slavii máme. I po dovolené se těším nejen na fotbal, ale i na atmosféru kabiny. Nemyslím na to, že bych někam přestupoval, budu rád, když se mi bude dařit tady. Pak budu spokojený s tím, co mi fotbal vrátil.
Ve Slavii jste si musel pozici vydřít a doteď se s Milanem Škodou v sestavě točíte. Jak těžké je pořád bojovat o jediné místo?
Tak to je ve fotbale všude. Tady jsme se Škoďákem dva, až se uzdraví Muris Mešanovič, budeme tři. Vždycky je šance se na hřiště dostat. V Plzni jsme byli já a Aidin a pak ještě dva urostlejší: Marek Bakoš a Tomáš Wágner. Na jedno místo dva rychlostní a dva bijci. To bylo hodně těžké.
Ve Slavii víte, na čem jste?
Vím. Už na soustředění v Rakousku jsme se s trenérem a se Škoďákem bavili o tom, jak by si to představoval. Zatím to funguje a je daleko lepší, když víme, co čekat a na co se připravit.
Jak se připravit na tlak? Plzeň za vás kdysi dala dvacet milionů, cítil jste velké očekávání?
Necítil. Když jsem přišel, byl tam Horvi, David Limberský a další zkušení. Když to nešlo týmu, slízli to spíš oni. Já jsem díky tomu tlak nepociťoval.
Ve Slavii ho cítíte?
Je tu větší fanouškovská základna. V Plzni se pořád dařilo, nezažil jsem špatné období, takže nám nikdo nedal najevo nic špatného. Naopak: třeba jsem šel do pojišťovny a viděl jsem, že jsou tam všichni rádi, že přišel někdo z Viktorky. Prostě euforie, ve které každý ve městě fandil a žil fotbalem. Ve Slavii je tlak daleko větší, protože fanoušky máme všude po republice a každý neúspěch je daleko sledovanější. Máme hodně příznivců, ale taky si hodně lidí přeje náš neúspěch.
Když jste se v zimě ve Slavii objevil potřetí, věděl jste, do čeho jdete?
Nevěděl, protože se změnilo celé sportovní vedení. Pod trenérem Trpišovským jsem nikdy nehrál, ale byli jsme v kontaktu už půl roku, protože mě chtěl do Liberce. Po zápasech, kdy se jim nebo mně něco povedlo, jsme si napsali. Takže jsem tušil, že šanci dostanu a bude na mně, jak ji využiju.
Co vám trenér psal?
Žádné dojáky. (smích) Ale díky tomu, že jsme byli v kontaktu, jsem věděl, co ode mě čeká. Původně mě chtěl na křídlo, pak vyšlo najevo, že by se mnou počítal do útoku.
Mohl jste si dupnout?
Dupnout přímo ne, ale s trenérem je dobrá domluva. Já jsem na křídle schopný zaskočit na poločas nebo na dva zápasy, ale můj post to nikdy nebyl a nebude.
Jako útočníka si vás Slavia poprvé vyhlédla už v devatenácti. A hned při druhém ligovém startu jste hrál derby proti Spartě.
Předtím jsem jako náhradník ještě naskočil na Bazalech proti Baníku. To si dobře pamatuju, protože se nám cestou zpátky rozbil autobus a z Brna jsme jeli do Prahy taxíky. Pak vyhodili trenéra Jarolíma a přišel pan Cipro, který mě postavil do derby na Letné.
Šok?
Když si to sparťani přečetli, asi byli rádi, že hraju zrovna já. (úsměv) Liga je o zkušenostech a já tehdy byl plašan, takže to nebyla žádná sláva. Koukal jsem na narvaný stadion, předtím jsem hrál v Jihlavě před dvěma tisícovkami lidí... Úplně to nevyšlo, tak jako celá sezona. Po titulu jsme skončili sedmí, nebyly peníze a já byl na hřišti vyjančený.
Čekal jste, že hned budete hrát?
Bylo mi devatenáct a myslel jsem si, že to tady rozčísnu, že tu na mě čekají. (úsměv) Nikdo sem nejde s tím, že bude hrát za juniorku, tak jsem si taky věřil, že vytlačím Standu Vlčka ze základu a budu hrát. Ale to bylo asi nereálné.
Napodruhé už jste přišel jako známé jméno, góly proti Brnu jste zařídil titul... A stejně jste v létě musel odejít. Bral jste to tak, že vám Slavia není souzená?
Takhle jsem na to nekoukal. Byl jsem tu půl roku, vyhráli jsme titul, bylo to fajn - nemám si na co stěžovat. Spousta hráčů by dala nevím co za to, aby sem na takový půlrok mohli jít. Štvalo mě to, ale spíš jsem se zlobil na sebe, že se mi příprava nepovedla tak, jak jsem si představoval. Kdybych během ní dal pět gólů, asi by mě pryč neposlali.
Teď jste zase zpátky. Je Slavia klub vašeho srdce? Vypadá to, že vám se líbí všude.
Já jsem takový všudezdejší. Už jako malý v Jihlavě jsem fandil právě Slavii. Vždycky jsem byl ten, kterému se ostatní smáli, že je věčně druhý.
Ani teď nejste první.
Nejsme, ale to můžeme změnit už proti Plzni. Možná to vyzní divně, ale kdyby mě Slavia vzala šestkrát a mně se to šestkrát nepovedlo, stejně to sem půjdu zkusit posedmé. Nedokázal bych jí říct ne.
