Sympatie si Levý udržuje i u fotbalových fanoušků. K jeho šedesátinám vytáhl kotel Slovácka, v němž je sportovním ředitelem, před týdnem při utkání s Teplicemi obří blahopřejnou choreografii.
„Vůbec jsem to nečekal. Musím říct, že jsem tím byl velmi příjemně potěšený a zaskočený zároveň. Potvrdil se tím vztah, který jsem s fanoušky měl už od mého prvního působení před dvanácti lety. Ohromně si vážím, jakou podporu od nich mám. I proto udělám spolu s mužstvem všechno pro to, aby tady liga byla i příští rok. Město, region a fanoušci si to zaslouží,“ říká Levý.
Jak jste si takový vztah s fanoušky vybudoval?
Myslím, že všude, kde jsem byl, si na vztahy s fanoušky nemůžu stěžovat. Možná tím, že jsem k nim byl vždy otevřený. Asi poznali, že co dělám, dělám vždy naplno. V klubu jsem k dispozici 24 hodin denně.
Jak jste narozeniny oslavil?
Šedesátka, to už je určitý věk, takže to číslo v oblibě nemám. Padesátka byla lepší. Ale pro mě je důležité, že můžu i ze současné pozice pořád být mezi mladými, to mi dodává energii a věk si tolik nepřipouštím.
Každý kulatý věk přece jen svádí k určitému bilancování.
To je možné, ale já věřím, že mám ve fotbalovém prostředí ještě roky před sebou, proto bych bilancovat nechtěl.
Jak se vám proměnil život v září, kdy jste se z pozice trenéra přesunul na sportovního ředitele?
Změna to rozhodně byla, ale byl jsem na ni připravený. Podobnou roli jsem zastával už v Berlíně, kdy jsem byl zároveň asistent u druhobundesligového mužstva, taky v Blšanech a krátkou dobu i ve Viktorce Žižkov. Změnou je, že denně nejste na hřišti, místo toho vás čeká spousta cestování, sledování, kancelářská práce. Ale pořád je zásadní, jaký máte k práci přístup. Za těch několik měsíců jsme našli cestu, jak by to mělo fungovat. Vše je ale potřeba korunovat záchranou.
Při nástupu do funkce jste říkal, že počítáte s tím, že vám stresu neubude. Potvrdilo se to?
Rozhodně. Na začátku přece jen byl rozdíl, když nerozhodujete přímo o sestavě, střídáních. Jak se ale postupně blíží závěr sezony, musím říct, že mě poslední zápasy stály strašně moc sil.
Na židli vedle střídaček ale navenek působíte docela klidně. Jak se vám tam sedí?
V žádném případě nechci zasahovat do děje zápasu, od toho tam je trenér. Proto to v sobě držím. Ale diskutujeme spolu před zápasem, během něj, o přestávce. Úspěch si z pozice ředitele přeju stejně tak jako trenér a hráči.
Sliboval jste si, že coby sportovní ředitel budete mít i možnost častějšího sledování zahraničních hráčů. Daří se to?
Byl jsem ve Španělsku, Portugalsku, Chorvatsku, na Slovensku. Ale musíme brát v potaz, jaké máme možnosti. Nejsme Spartou nebo Slavií, které si můžou dovolit úplně jiné posilování než my. O to víc musíme hledat, vytipovávat a věřit, že budeme mít šťastnou ruku.
Jak jste spokojený s hráči, které jste přivedl v zimě?
Z Brna přišel mladý Dominik Janošek, který už byl vytipovaný dříve, a ukázal, že potenciál v něm je. Jirka Krejčí coby zkušený hráč potvrzuje, co se od něj očekávalo. U Irakliho Sicharulidzeho byla situace nešťastná v tom, že přišel až v průběhu přípravy, pak navíc na šest týdnů vypadl kvůli zranění, zároveň si zvyká na jinou tréninkovou zátěž, než je v Gruzii. Přesto věřím, že ještě dokáže, že je gólovým hráčem. Když bude letní přípravu absolvovat bez zdravotních problémů, o místo se popere.
V čem je specifické být sportovním ředitelem v klubu, který moc hráčů odjinud nepřivádí?
Snažíme se o vytipování hráčů pro áčko i z vlastních zdrojů, což tady má prioritu. Tomáš Zajíc, Tomáš Břečka, David Machalík se dostali do jednadvacítky, jsou tady Filip Kubala, Jakub Rezek, už s námi byl na soustředění mladý Michal Kohút. Ale faktem je, že ne každý rok je taková kvalita, abychom mohli zasadit dva, tři, čtyři hráče do prvoligového mužstva. Kdyby to bylo tak jednoduché, dělali by to všichni.
Třeba útočníka se vám zatím z vlastních zdrojů vyřešit nepodařilo.
Ale ať je to, jak chce, Tomáš Zajíc už dal osm gólů. Dávat je v české lize, která je často příliš podceňovaná, přitom není až tak jednoduché. Ale souhlasím, že na rozdíl od defenzivy, která nám teď funguje velmi dobře, pokud budeme chtít někde posílit, bude to jednoznačně do ofenzivy.
Zmínil jste práci sportovního ředitele coby nákupčího, ale pro majitele klubu je ještě zajímavější role prodavače. Jak jste v ní úspěšný?
Za dobu, co jsem ve Slovácku trenérem a sportovním ředitelem, se podařilo prodat Eldara Civiče do Sparty, což byl snad vůbec největší nejdražší prodej v historii klubu. Odešel nadějný gólman Kovář do Manchesteru United. A důležité je, že současní hráči základního kádru áčka jsou v hledáčku jiných, movitějších nebo zahraničních klubů, to taky pozitivně mluví o naší práci.
Schyluje se k nějakému odchodu v létě?
Zájmem trenéra a částečně i mě samozřejmě je, aby mužstvo pokud možno zůstalo pohromadě, spíš aby se jej o jednoho až tři hráče podařilo zkvalitnit a mohli jsme se posunout o kousek výš. Ale pokud přijde zajímavá nabídka, rozhodně se jí musíme zabývat. Zatím je ale vše ve fázi sondování.
Trenérskou kariéru už máte za sebou, nebo byste se k ní ještě chtěl vrátit?
Nikdy neříkej nikdy. Za dobu, co působím jako sportovní ředitel, jsem dostal tři konkrétní nabídky na trénování. Ale nejsem typem, který když se rozhodne pro nějakou cestu, za dva tři měsíce řekne, že jde zase trénovat. Jako hráč jsem neprošel tolika kluby a i tam, kde jsem pracoval, pro mě smlouva byla zákonem. Ve Slovácku ji mám ještě na příští sezonu, pak bude záležet, jaká bude spokojenost s mojí prací a podobně. Mě nyní práce naplňuje, pohlcuje, tím spíš při naší současné situaci.
Z klubů, které jste dosud trénoval, vzpomínáte víc na česká angažmá, nebo na zahraniční?
Z každého jsem si něco vzal, většinou zůstanou vzpomínky na úspěšná období. Netajím se tím, že mým oblíbeným státem je Německo, kde jsem jako hráč i trenér strávil 16 let a stále se tam rád vracím. Berlín znám líp než Prahu. Ale i plzeňská štace... Tehdy to byl tým mezi první a druhou ligou, přišel coby majitel pan Kříž, stabilizovali jsme klub a začalo se rozjíždět něco, z čehož vzešly úspěchy posledních let. I polská Vratislav byla fantastická. Hráli jsme Evropskou ligu, finále Polského poháru, skončili jsme třetí v lize, chodily čtyřicetitisícové návštěvy, všude nové stadiony. Pozitivní dojmy převažují i z prvního angažmá v Albánii, s týmem Korce jsme byli ve finále poháru, vyhráli ligu a dosáhli historicky prvního vítězství albánského mužstva v předkole Ligy mistrů, byť jsme s Debrecínem nakonec vypadli.
Když zmiňujete váš vztah k Německu. Toužil jste i po trénování v bundeslize?
Byl to sen. Vím, že není vůbec jednoduché se tam prosadit i jako hráč, odcházel jsem tam ve 30 letech, kdy v mužstvu směli hrát jen dva cizinci. Mrzí mě situace, kdy jsem přebral mužstvo Tennis Borussia Berlín ve druhé bundeslize a byl jsem odvolaný deset kol před koncem ze čtvrtého místa, kdy jsme ztráceli dva body na postup. Měli jsme přitom formu, z posledních tří zápasů jsme udělali sedm bodů. Bylo to blízko.
Co se stalo?
Vedení chtělo velké jméno, rozhodlo se pro Winieho Schäfera, který ale mužstvo neznal, nevěděl, jak funguje, protože tam v tu dobu bylo asi čtrnáct národností. Ukázalo se, že to byla chyba. Těžko říct, jak by pak moje trenérská kariéra v Německu dál pokračovala, pokud by se nám do bundesligy podařilo postoupit.
Po všech štacích s vámi putovala i rodina?
Do Německa odcházela se mnou. Měli jsme dvě malé děti - klukovi bylo sedm, holce pět. Když jsem ale v Berlíně po dvanácti letech skončil a byl jsem dva roky v Hannoveru a dva roky v Saarbrückenu, tak manželka za mnou z Berlína spíš dojížděla, děti už v té době studovaly na různých místech Německa. Při ostatních štacích to bylo stejné. Zvykli jsme si na ten život, ona ví, že pro mě fotbal vždycky byl hodně vysoko postavený. Zázemí mi vždy vytvářela takové, jaké jsem potřeboval.
Prožívá vaše žena fotbal, nebo je od něj odtržená?
Prožívá jej hrozným způsobem, i když mi říká, že od doby, co nejsem trenérem, je přece jen klidnější. Když jsme vyhráli s Bohemkou titul, vznikla uvnitř mužstva dohoda, že slavit se půjde bez manželek. Nakonec to dopadlo, že na oslavách nebyly jen manželka moje a dalších dvou hráčů. Tehdy ji to hodně mrzelo. Věřil jsem, že ještě nějaký titul s mužstvem získáme a budu jí to moct vynahradit. Až s odstupem let se mi to podařilo jako trenérovi v albánském Korce. Na rozhodujícím zápase byla a oslavy titulu v Albánii jsou nezapomenutelné.
Váš syn je hráčským agentem. Mluvíte spolu častěji jako otec a syn, nebo ředitel a agent?
Je tam pořád spíš rodičovský vztah. Co se fotbalu týče, nikdy jsem od něj nechtěl vzít hráče, o kterém nejsem absolutně přesvědčený, jen proto, že je v jeho stáji. Na druhou stranu, kdyby mi nabízel Messiho, byl bych sám proti sobě, kdybych odmítl.
A právě takového Messiho jste od něj v zimě získali v podobě stopera Jiřího Krejčího z Jihlavy, ne?
(usměje se) No, ale Jirku znal daleko líp než já i trenér Kordula ze společného hraní v Jablonci. Společně jsme jej vytipovali a teď se ukazuje, že volba byla absolutně správná.
Své hráčsky nejúspěšnější období jste na přelomu 70. a 80. let prožil v Bohemians. Jak vzpomínáte na éru trenéra Tomáše Pospíchala?
Vděčím nejen jemu, ale musel bych vzpomenout všechny trenéry od dobrovolných trenérů ve vesnici Užice, přes Meteor Praha, vojnu v Chebu a Volarech. Ale když se ptáte na trenéra Pospíchala, byl jedním z těch, kteří mi v kariéře hodně pomohli. Byť jeho metody byly často brutální. Nedokážu si představit, že by současní hráči tohle chtěli podstupovat.
Povídejte.
Běhání v půlmetrovém sněhu, trénování na škváře, na zmrzlých hřištích, na betonu. Osmikilové vesty. Neexistovalo nějaké hlídání optimálního tepu, prostě se každý den muselo jet natvrdo. Jeho hláškou bylo: „Pokud se ti to nelíbí, můžeš se v šest ráno hlásit na práci v ČKD.“ Ale jeho metody v té době přinášely Bohemce úspěch, dostal jsem se i na základě toho do reprezentace, hráli jsme semifinále Poháru UEFA.
Takže pozitiva převažují?
Na druhou stranu si myslím, že kdyby Pospíchal byl větším psychologem, Bohemka s tehdejším kádrem mohla mít víc než jeden titul. Pak bychom si toho ale třeba tolik nevážili. Nejsložitějším obdobím vždycky bylo, když jsem se vrátil ze srazu národního mužstva, zvlášť když jsem tam odehrál slušný zápas. Dalo se předpokládat, že v dalším období budu mít těžké hrát ligu, to byla jeho metoda, protože neměl rád, když mu hráči chodili do nároďáku. Věřím, že jinak jsem mohl mít reprezentačních startů víc, na druhou stranu bez Pospíchala bych třeba neměl žádný. Bylo to strašně náročné na psychiku.
Jeho metody byly pro vaše trénování inspirací, nebo strašákem?
V Bohemce se za něj potvrdilo, že pokud chcete něčeho dosáhnout, bez tvrdé práce a disciplíny to jde strašně těžko. A to bude platit i do budoucna. Některé Pospíchalovy metody by se teď ale určitě nedaly aplikovat, hráči očekávají určitý druh komunikace. Jsou teď také trendem mladí, progresivní trenéři, kteří ctí nejmodernější metody. A starší trenéři jsou prý jiní. Ale třeba já jsem byl vždycky všemu novému otevřený, jezdil jsem na stáže, odebírám odbornou německou i anglickou literaturu. Nikdy jsem netvrdil, že co v minulosti fungovalo, se nedá změnit. Naopak.
Máte k Bohemians stále vztah?
Nezapomenu na to, že jsem tam devět let působil. Vztah přetrvává spíš k hráčům, s nimiž jsem měl možnost nastupovat. Pravidelně se potkáváme na zápasech staré gardy, na silvestrovském utkání. Tonda Panenka, Karol Dobiáš, Zdeněk Hruška, Přemek Bičovský, Milan Čermák, s touto generací mám stále vztah.
Mrzelo vás, že jste Bohemku nikdy netrénoval?
Dostal jsem tu nabídku dvakrát, ale vždy jsem byl pod smlouvou a ty já neporušuji. Bohemka je na rozdíl třeba od Sparty či Slavie klubem, kde působí strašně málo bývalých hráčů. Proč tomu tak je, nedokážu říct, ale není to úplně optimální.
V české lize jste vedl i Plzeň a Zlín, což jsou dva nejbližší soupeři Slovácka. Ve kterém zápase rozhodnete o udržení?
To je mi úplně jedno, hlavně abychom se zachránili.
Je u Plzně i přes prohru se Slavií o jejím titulu víceméně rozhodnuto?
Plzeň potřebuje k definitivě čtyři body, to by ještě Slavia musela všechno vyhrát. Stejně jako my záchranu, má i Plzeň titul ve vlastních rukou a kvalitu kádru má na to velikou. Nejdřív ale musí porazit nás a my jí to určitě nechceme ulehčit.
