Bylo 14. května 1988, když se v kulisách původního londýnského chrámu Wembley zrodil výsledek, který je dodnes považovaný za prvotřídní senzaci.
Finále FA Cupu: Liverpool - Wimbledon 0:1.
Mělo to být obráceně, mělo to být zcela jednoznačné. Experti očekávali hladký průběh, fandové Liverpoolu vytvořili na tribunách rudé moře a těšili se na další oslavy.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Liverpool směřoval k zisku druhého double během posledních třech let, pár dní před finále Anglického poháru dosáhl na sedmnáctý ligový titul. V sedmdesátých a osmdesátých letech, dobách Kevina Keegana, Iana Rushe, Kennyho Daglishe, Graeme Sounesse, Johna Barnese, Johna Aldridge a dalších, byl skoro k nezastavení.
Posuďte sami: tři triumfy v FA Cupu, čtyři v Ligovém poháru, čtyři úspěchy v Poháru mistrů evropských zemí.
Wimbledon proti tomu senzačně skončil sedmý (!) v nejvyšší soutěži, do které přitom postoupil pouhé dva roky předtím. Jedenáct let před nečekaným úspěchem hrál pátou ligu...
Onoho 14. května mohl jenom překvapit. Když na trávník Wembley za přítomnosti Princezny Diany nastupovali fotbalisté v červených a v modrých dresech, stadionem burácela liverpoolská hymna You’ll Never Walk Alone. Jako by malý londýnský klub na tribunách snad ani neměl své příznivce.
Několik tisíc jich přišlo, ale Liverpool byl v drtivé převaze.
Na hřišti to však byl jiný příběh.
Wimbledon hrál bojovně, urputně, nepříjemně. Mnohdy na hraně pravidel, leckdy za její hranou. Jako když asi po deseti minutách Vinnie Jones vletěl přímo před zraky rozhodčího do liverpoolského záložníka Steva McMahona.
Ošklivý skluz, faul bez balonu. Ale i bez karty, ku podivu přítomných i diváků u televizních obrazovek.
This Vinnie Jones tackle on Steve McMahon in the FA Cup Final is 31 years old today.
Referee’s verdict: not even a booking.
https://t.co/es7Cifiuyc
„Kluci o mém plánu věděli. Říkal jsem jim, že ho sejmu. A že pokud to udělám dostatečně brzo, sudí si netroufne mě hnedka vyloučit před skoro sto tisíci lidmi,“ vzpomínal Jones později.
„Takže jsem se za McMahonem rozběhl a... BUM! Veselý Vánoce!“
Tvrdý zákrok byl zlomkem toho, co hráči Wimbledonu tehdy dokázali. Ne náhodou se jim říkalo Crazy Gang. Jejich kabina byla místem, kde se odehrávaly až nepochopitelné příběhy.
Pozvolna stoupajícímu trpaslíkovi šéfoval svérázný libanonský byznysmen Sam Hammam, který třeba před zápasy po trávníku prováděl slony. Jindy útočníkům za dvacet gólů sliboval velblouda.
Když trenér Bobby Gould, který Wimbledon k triumfu dovedl, do týmu nastupoval, vysnil si posilu do útoku. Terryho Gibsona, za kterého chtěl Manchester United 250 tisíc liber - zhruba padesátkrát vyšší částku, než byl tehdy klubový přestupový rekord.
Hammam mu koupi přislíbil, ale pod jednou podmínkou - že kouč sní talíř plný ovčích varlat. „Zalil jsem to octem, zavřel oči a snědl všechno. A Gibson byl můj!“ vyprávěl bizarní příhodu Gould.
Wimbledon šlo buď milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím. Těch věrných chodilo na chátrající stadion Plough Lane kolem deseti tisíc. O dusnou atmosféru se ale starali zejména hráči.
Na hřišti se party kolem spolehlivého gólmana Davea Beasanta, tvrďáka Jonese či šíleného střelce Johna Fashanua obával kdekdo.
V Anglii se říkávalo, že nejlepší způsob, jak Wimbledon sledovat, je na teletextu. A na Plough Lane soupeři nejezdili rádi.
V kabině hostí se snad nikdy netopilo, ve sprchách tekla jen ledová voda, vynalézaví domácí protivníkům solili čaj a trávník byl věčně v katastrofálním stavu. Wimbledonu to nevadilo - po zemi hrát nepotřeboval. Beasant z ruky vykopával až k druhému vápnu, kde se ve vzduchu rvali Fashanu a Gibson.
VÍTĚZOVÉ. Fotbalisté Wimbledonu oslavují triumf ve finále FA Cupu s trenérem Bobbym Gouldem (s pohárem na hlavě). Na snímku zleva: Eric Young, střelec jediné branky Lawrie Sanchez, kapitán a brankář Dave Beasant a Terry Phelan.
První jmenovaný - mimochodem držitel černého pásku v karate - takhle jednou loktem způsobil frakturu lebky a očního důlku tottenhamskému Garymu Mabbutovi. A vůbec platil za největší poděs celé partičky.
„Že jsme občas zašli moc daleko? Když někdo umře, tak je to daleko! A tady nikdo neumřel,“ hájil se Fashanu, který kabině šéfoval. Nezřídka mu bouchly saze a v amoku spoluhráči házel o zem. Záložník Lawrie Sanchez s ním kvůli drsnému faulu na tréninku šest let nepromluvil!
Hlavně nováčci prožívali peklo, ale když vydrželi (a například je nerozhodilo být zamčení v kufru vlastního vozu), Crazy Gang je přijal za své vlastní.
V šatně Wimbledonu se zkrátka odehrávaly podivné věci, sešla se v ní však skupina bláznů, kteří tvrdě makali a bojovali jeden za druhého.
Tak jako proti Liverpoolu, kdy jim trochu pomohlo i štěstí. Rozhodčí favoritovi neuznal gól Petera Beardsleyho, famózní Beasant pochytal, co šlo, navrch se stal prvním brankářem, který ve finále FA Cupu lapil penaltu, když zneškodnil pokus obávaného kanonýra Johna Aldridge o třicátý gól v sezoně.
Wimbledon s vypětím všech sil odrážel liverpoolské útoky a nakonec i udržel těsné vedení, jež po centru Dennise Wise z přímého kopu hlavičkou zařídil Sanchez.
HRDINA. Wimbledonský gólman a kapitán Dave Beasant ve finále FA Cupu s Liverpoolem chytá pokutový kop Johnu Aldridgovi.
Komentátor BBC John Motson vyřkl slavnou hlášku: „The Crazy Gang have beaten the Culture Club!“ a banda bláznů si užívala nejkrásnější okamžiky kariér.
„V novinách nás nešetřili, psali o nás, že nemáme vůbec právo nastoupit ve Wembley, na stadionu, kde před námi kopali slavní fotbalisté. Vyburcovali nás. Mohli jsme prohrát třeba nula deset, ale měli jsme neuvěřitelnou kliku,“ vzpomínal před kamerami BT Sport záložník Jones.
Wimbledon však v příštích letech podobnou senzaci nedokázal. Naopak - z vrcholu následoval strmý sešup dolů.
Uškodilo mu, že kvůli tragédii na bruselském stadionu Heysel z roku 1985, kde kvůli řádění fanoušků Liverpoolu zahynulo 39 lidí, nesměly anglické kluby do evropských pohárů, kam by se jako vítěz kvalifikoval.
Nepomohly mu tahanice ohledně plánů na nový stadion. Stařičký stánek Plough Lane nešel upravit do podoby, kterou kvůli Hillsborough, jiné smutné kapitole fotbalových dějin, požadovala anglická asociace.
Wimbledon se nastěhoval ke Crystal Palace na Selhurst Park a v Premier League střídal průměrné roky s horšími.
Majitel Hammam se snažil přesvědčit úřady, avšak k vybudování nového domova nedošlo. Místo toho ztrácel trpělivost a oživil myšlenku (mnozí věřili, že navždy zapomenutou) na stěhování mimo Londýn. Navrhoval dokonce irský Dublin! Fanoušky naštval a klub prodal dvěma norským podnikatelům, kteří bizarní nápad dotáhli do konce.
Rok po sestupu z nejvyšší soutěže (2001) oznámili, že wimbledonský fotbalový tým přestěhují o devadesát kilometrů severněji do Milton Keynes. Asociace navzdory všeobecnému nesouhlasu návrh odklepla, avšak rozzuření příznivci se nedali jen tak.
Že by jezdili fandit Milton Keynes Dons? Kdeže! Vzbouřili se a v roce 2002 stvořili vlastní tým, AFC Wimbledon. Začali od nuly, sehnali stadion, trenéra, uspořádali nábor a odstartovali v deváté nejvyšší soutěži. Nový celek během třinácti let šestkrát postoupil a dnes patří mezi profíky ve třetí lize.
Čas od času oživí vzpomínky na slavný finálový zázrak i na blázny v kabině: když loni v lednu ze 4. kola FA Cupu senzačně vyřadil prvoligový West Ham, záložník Scott Wagstaff si obarvil plnovous do klubových barev.
Kulisy ve Wimbledonu jsou tudíž podobné, jako kdysi: skromný klub s hraničním rozpočtem, který sází na bojovníky, ojedinělé prostředí a pouto s komunitou. Fandové, kteří stále vlastní majoritní většinu ve znovuzrozeném subjektu, dokonce vybrali přes osm milionů liber, aby se jejich milovaný tým z dočasného útočiště na stadionku Kinsgmeadow vrátil tam, kam patří.
Nový stadion Plough Lane už vyrůstá dvě stě metrů od místa, kde stál ten původní.
Třeba se na něm Wimbledon časem odrazí k vrcholu, na kterém se ocitl v květnu 1988.
