Těžko říct, kolik diváků na Andrově stadionu vědělo, že se rodák z norského Kongsvingeru po těžké srdeční zástavě vrátil mezi živé doslova ze záhrobí. Bylo by troufalé prohlásit, že porazil smrt. V roce 2001 ale Solbakken „zubatou“ aspoň na čas zahnal.
„Je zázrak, že žije,“ vzpomínal před lety na dramatické události z úterý 13. března 2001 tehdejší klubový lékař Kodaně Frank Odgaard.
Solbakken, který předchozí léto přestoupil do Kodaně, během tréninku z ničeho nic zkolaboval. Odgaard okamžitě zahájil masáž srdce, jeho pokusy o oživení však byly marné. „Byl klinicky mrtvý. Jeho srdce přestalo bít,“ líčil lékař.
Solbakken měl ale štěstí. Po příjezdu záchranky, kterou přivolali šokovaní spoluhráči, se srdeční sval přece jen rozpumpoval. Vyhráno ovšem zdaleka neměl. Než začalo srdce znovu tlouct, uteklo dlouhých sedm minut. Solbakken mezitím upadl do kómatu, hrozilo, že bude mít trvale poškozený mozek.
Kodaňský klub se ponořil do smutku, všichni čekali na zprávy z nemocnice. Přišly za další dva dny a byly příznivé. Norský reprezentant se po 30 hodinách probral z těžkého bezvědomí a po dvou týdnech opustil špitál bez zjevných následků. Lékaři našli dříve neobjevenou vrozenou vadu srdce, která zavinila zástavu. Solbakken se sice zcela zotavil a vrátil se do plného tréninku, šanci hrát ale odmítl.
„Měl jsem kardiostimulátor, moje srdce bylo opět silné. Riziko bylo jen teoretické, ale rozhodli jsme se tak s manželkou a dětmi,“ vysvětloval v jednom z řady rozhovorů, proč v 33 letech předčasně ukončil hráčskou kariéru.
V té době měl už leccos za sebou. Rok předtím byl kapitánem norské reprezentace na Euru, na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 si zahrál osmifinále proti Itálii.
„Kdybych byl mladší, možná bych to riskl a pokračoval v kariéře,“ vyprávěl Solbakken před pěti lety, když ho britští novináři zpovídali v souvislosti s kolapsem tehdy 24letého Fabrice Muamby.
Zairského záložníka postihla srdeční zástava během přímého přenosu utkání Anglického poháru mezi Boltonem a Tottenhamem Hotspur. Na rozdíl od mnoha jiných hráčů můžou oba děkovat Fortuně, že přežili. Marc-Vivien Foe (Manchester City), Miklos Feher (Benfica), Antonio Puerta (FC Sevilla) nebo Gregory Mertens (Lokeren) ve stejných situacích štěstí neměli...
Solbakken dostal šanci se k fotbalu vrátit. Rok po kolapsu už trénoval mateřský HamKam, zkoušel to v bundesligovém Kolíně nad Rýnem a anglickém Wolverhamptonu Wanderers. Úspěchy však sbírá příznačně s FC Kodaň. Jako by mu osud chtěl vynahradit to, co mu 13. března 2001 v dánské metropoli vzal.
„Udělám všechno, aby byl klub úspěšný,“ pronesl, když ho poprvé převzal v roce 2006. Letos načal desátou sezonu v Kodani a pyšnit se může šesti ligovými tituly. „V životě jsou ale důležitější věci než fotbal.“ Sveřepému Norovi to můžete věřit.