Byl to poprvé po dvou měsících, co fanoušky odmítl. "Popularita? Na tu já nikdy nebyl," říká Štajner, pohodář, jehož jen tak nic nerozhází.
"Co Německo? Jo, dobrý, jsem spokojený," odpovídá, když se ho ptáte, co je nového. Němčina? "Moc neumím, ale v kabině i na hřišti už rozumím skoro všemu. A často je legrace." To si pochvaluje, ale život v Německu má i nedostatky. "Nemám si s kým pokecat." A nebo: "Někam bych občas zašel, ale není s kým."
To jsou ale drobnosti, kterým se sám spíš směje. Je však jiná věc, jež ho otravuje. V Hannoveru ho už bolí ruka, kolik rozdal podpisů. A je mu nevoní, když je kolem něj rozruch.
"Vyjdu z kabiny a padesát lidí čeká na podpis. Nebo se pořád chtějí fotit a druhý den přijdou znovu a tu fotku chtějí podepsat. Nemám nic proti autogramiádám, když je klub bude pořádat," ujišťuje. "Ale musí to mít hranici."
Hannover, kam v létě téměř za sto milionů korun přestoupil z Liberce, prožívá po postupu do první ligy fotbalovou euforii. A hráči jsou populární. "A někdy je to pěkný blázinec. Nebyl jsem na to vůbec zvyklý a nevím, jestli si zvyknu. Spíš budu muset. Nejsem v tom sám, podpisy chtějí po každém hráči."
Dlouho byl trpělivý, ale v sobotu před zápasem s Mnichovem 1860 se už zasekl. "Je to pro mě zvláštní," říká. Nebojí se, že by si fanoušky rozzlobil? "Snad ne, oni jsou jinak skvělí. Prohráli jsme, výkon nic moc a oni nám po zápase tleskali."
V Liberci, kde dva roky hrál, měl s fanoušky spíš kamarádský vztah. "Pozdravili jsme se ve městě, nebo někam zašli." Teď je rád, když si vyjde a nikdo ho nezastavuje.
V Hannoveru pořád bydlí na hotelu, ale brzy se bude stěhovat do svého. "Byt mám vybraný, ale čekám, až mi tam namontují kuchyň. Pak to začnu zařizovat," plánuje.
Když mužstvo dostane den volno, autem vyrazí domů. V Liberci je po dálnici za tři a půl hodiny. "Možná, že ani nevědí, že domů jezdím." A už se zase směje.
