Jak? Jedině v dobrém. Srníčka měli všichni rádi, zdaleka nejen kvůli tomu, jak spolehlivý byl v brance. Lidé z Newcastlu oceňují českého gólmana i jako vzácného člověka, který kolem sebe za každých okolností šířil dobrou náladu.
Tak si ho vybavuje třeba novinář Lee Ryder, který na Srníčka zavzpomínal na webu chroniclelive.co.uk. „Pav byl pravý gentleman, laskavý, ohleduplný. A vždy se víc zajímal o ostatní než sám o sebe,“ vybavil si. „Když přišel, netušil, že časem rozsvítí život tolika lidí. Proto jeho odchod fanoušky Newcastlu tak zasáhl - je to, jako kdyby ztratili člena rodiny.“
Pro neznalé to může znít trochu pateticky, ale Srníček do téhle „rodiny“ opravdu patřil. Vždyť i svou autobiografii pojmenoval Pavel is a Geordie, přičemž Geordie je slangové označení pro obyvatale Newcastlu. Kdysi si tenhle nápis nechal natisknout na tričko pod dres a po vítězství 7:1 nad Leicesterem s ním pózoval fanouškům, kteří ho milovali.
Děkovat jim chodil po každém zápase. „Vždycky dal ruce nad hlavu a dlouze tleskal, hlavně lidem v rohu stadionu, kde ještě tehdy byla místa na stání,“ popisoval Ryder. „Dnes je potřeba hráčům říkat, aby šli poděkovat, Pav chodil sám od sebe.“
O Srníčkovi už časem nikdo neuvažoval jako o cizinci, stal se „adoptovaným“ Geordiem. Podle Rydera brzy chytl typický místní přízvuk a i když byl brankář, hrál tak, jak si fanoušci přáli.
Co to znamenalo? Třeba, že Srníček vždy volil řešení, které lidé na tribunách stadionu St. James’ Park ocenili. Když na něj letěla zpětná přihrávka, míč nenapálil na tribunu, ale raději udělal útočníkovi kličku a pak s rozvahou přihrál po zemi na nohu spoluhráče.
Fanoušci byli za každou takovou chvíli vděční a Srníček byl zase vděčný jim. Do Newcastlu se totiž v roce 1991 dostal nejen díky francouzskému pasu, který získal po mamince, ale také proto, že fandové na přestupovou částku dvanáct milionů korun sami přispěli. Bylo to nutné, Newcastle se tehdy trápil ve druhé lize a na posily moc peněz nezbývalo.
Zpočátku tichý a stydlivý, pak bavil celou kabinu
Ryder Srníčka osobně poznal až při jeho druhém působení v klubu, když se v roce 2006 vrátil na sklonku kariéry. Ale už dřív ho obdivoval jako fanoušek a vybavil si jednu historku z roku 1995, kdy český gólman ztratil pozici jedničky.
„Tehdy jsem s několika dalšími fanoušky jel po prohraném zápase s Leedsem domů autobusem. Najednou vidíme, že za námi v koloně stojí Pav. Začali jsme na něj mávat, ukazovali jsme mu jedničku, jako že pro nás je pořád první volbou. On se začal smát, taky mával a ukázal zdvižený palec. I když neprožíval dobré období, pořád byl veselý.“
Na Srníčka vzpomíná také Wenger, jeho památku uctí i fanoušci PortsmouthuSmutná zpráva o úmrtí Pavla Srníčka zasáhla i trenéra Arsenalu Arséna Wengera, který si ho pamatuje jako soupeře v brance Newcastlu. Rodině zesnulého brankáře vyjádřil upřímnou soustrast. „Už před týdnem jsem zaregistroval, že zkolaboval při běhu. Je to velmi, velmi smutná zpráva,“ řekl Wenger na dnešní tiskové konferenci před sobotním zápasem právě s Newcastlem. "Je to smutné zejména proto, že mu bylo teprve 47 let a byl stále aktivní ve fotbale jako trenér brankářů. Mám na něj jen dobré vzpomínky z doby, kdy hrával Premier League. Posílám kondolenci jeho rodině," uvedl. Uctít brankářovu památku plánují i fanoušci jiného Srníčkova bývalého klubu, Portsmouthu. Ti budou na jeho počest skandovat ve 24. minutě sobotního zápasu čtvrté anglické ligy s Crawley Town. |
Po letech s ním dělal rozhovor a trochu se podivil, když se jindy spolehlivý Srníček opozdil. Vysvětlení ho ale odzbrojilo: „Promiň, v kantýně jsme měli jako zákusek výborný rýžový puding, to jsem si nemohl nechat ujít!“
Na českého obra teď myslí i plno bývalých spoluhráčů. Nikdo z nich nechápe, proč jeho srdce dotlouklo tak brzy.
„Staral se o sebe, nepil, nekouřil a trénoval tak tvrdě, jako málokdo. Byl jeden z nejzdravějších a nejlepších lidí, jaké jsem poznal,“ napsal ve své vzpomínce dlouholetý záložník Newcastlu Rob Lee. „A nikdy jsem ho neviděl naštvaného, on byl skutečně pořád veselý.“
Další Srníčkův dávný parťák, Mick Quinn, se vybavil, jak na něj působil český nováček v prvních dnech. „Když poprvé vešel do kabiny, byl vlastně ještě kluk. Stydlivý, tichý, nic neřekl, bylo vidět, jak těžké pro něj je zvykat si na novou zemi. Ale časem jsme poznali, jak skvělou má povahu. Měl senzační smysl pro humor, často se smál a celá kabina s ním.“
Srníček to přitom musel mít na začátku v Newcastlu pekelně těžké. Kromě jazyka a nového prostředí bojoval také s nedůvěrou trenéra Jima Smithe. Tomu jeho příchod doporučil nový klubový skaut, Paul Montgomery. A za svůj první objev to nejdřív pěkně schytal.
„Když Pavovi na prvním tréninku během chvilky třikrát vypadl z rukavic centrovaný míč, Smith se na Montyho otočil a povídá: Přiznej se, žes měl v sobě pár škopků, když jsi toho kluka sledoval?“ přidal svou vzpomínku novinář John Gibson.
Po pár dnech se ale trenér skautovi omlouval: „Promiň, měls pravdu. Bude výborný. Neumí slovo anglicky, ale až se řeč naučí, hodně nám pomůže.“
To se bohatě splnilo. Nejen proto na Srníčka v Newcastlu nikdy nezapomenou.
