"Španělé vyhráli naprosto zaslouženě především proto, že mají jak kvalitnější útočníky, tak celou útočnou fázi. A po delší době hrají na tak významném turnaji v pohodě, o čemž svědčí i to, že dali v každém ze tří zápasů po třech gólech. Samozřejmě, že na mistrovství světa se výkony jednotlivých mužstev můžou měnit ze dne na den, ale u dnešního španělského týmu lze předpokládat, že by se tentokrát mohl dostat hodně daleko.
Když Španěly srovnám například s mužstvy Dánska, Švédska a Anglie, která také postoupila, tak tažení španělských fotbalistů mi přijde svěží a lehké. Zatímco ti druzí postupy vydřeli spíš vůlí a velkou bojovností, jejich výhry byly takové úporné.
Vedle Brazilců právě i Španělé dokazují, že když je dobře zvládnutý ofenzivní herní styl, může se s ním uspět. Odvíjí se to od perfektní techniky a samozřejmě i rychlosti. A to obojí Španělé mají. Za pozornost třeba stojí, že z vlastní poloviny se dokáží dostat až k soupeřově šestnáctce rychlými kombinacemi na jeden dotek, přičemž některé akce by mohli vést klidně poslepu. A až v pokutovém území se prosazují individuálně.
Takže se dostávám k jejich nejvýraznější osobnosti Raúlovi. Mistrovství ho zastihlo ve výtečné formě, v každém okamžiku ví, kam se postavit, a spoluhráči ho samozřejmě dovedou najít. Přitom jak Raúl, tak další španělské opory dokáží hrát pro mužstvo, tihle fotbalisti se naučili kolektivnímu způsobu hry. A to je také velmi cenné, protože osobnosti hrající spíš na sebe leckdy týmu moc užitečného nepřinesou.
Jihoafričané mi byli sympatičtí už proto, že netaktizovali na bod a chtěli vyhrát. Nejspíš to svěřepé bránění nemají v krvi, což je podle mého názoru pro fotbal jen dobře. Alespoň na mě udělali ze všech pěti afrických mužstev nejlepší dojem a k postupu jim opravdu chybělo málo."