Ačkoli to pro ostatní byla utopická představa, místní fanoušci od začátku šampionátu věřili, že Jižní Afrika získá titul. Co se stane, až o tu iluzi nadobro přijdou?
Míra očekávání byla obrovská, to máte pravdu. Lidé si mysleli, že se bude opakovat sportovní zázrak z roku 1995, kdy Jihoafričané vyhráli Světový pohár v ragby. Jenže zázraky se nedějí každý den, navíc ragbisté byli přece jen v lepší výchozí pozici. Teď jen doufám, že po vypadnutí fotbalistů nedojde k hluboké frustraci, která by vedla k nepokojům. Snad lidé zatleskají hráčům za snahu a pochopí, že na titul neměli.
Co vidět v JAR?
Kapské Město |
Přes současnou fotbalovou horečku je ragby pořád jihoafrickým sportem číslo 1, že?
Tady v Pretorii určitě. I rozdělení sportů kopíruje rasovou linii. Nelson Mandela tehdy ragbyovému zázraku přikládal obrovská váhu, protože díky se němu vytvářel most mezi lidmi. Přestože ragbyový tým tvořili v drtivé většině bílí, spousta obyvatel černé pleti se s nimi díky úspěchu ztotožnila.
Ve fotbalovém týmu je to přesně naopak: bílý je jen obránce Booth.
A to je právě ten most, který se tvoří mezi rasami. Přál bych si, aby při fotbalovém úspěchu bílí kluci mávali národní vlajkou a křičeli: Hurá, hrajeme skvěle! Vím, že to teď funguje, to nadšení, ten spirit.
Nevyšumí však fotbalový most, až domácí vypadnou, nebo až skončí šampionát?
Do původní hladiny to nevyšumí určitě. Cítím tu pocit sounáležitosti. Jak byl Duhový národ Jihoafričanů stmelen po vítězství v ragby, zůstane stmelen i po fotbalovém mistrovství. Víte, mně by nadchlo, kdybychom byli barvoslepí a neviděli odlišnosti. Věřím, že k tomu tahle země směřuje. Ve studentských čtvrtích kolem Hatfieldu vídám skupiny mladíků, bílí a černí dohromady, mají vlajky, vuvuzely, popíjejí pivo a baví se společně.
Mimochodem, je ta jihoafrická vášeň pro fotbal opravdová?
Rozhodně. Stačí se občas podívat okolo sebe na fotbalová hřiště. Navzdory lijáku se sejde 20 kluků, kopou do míče a dalších 50 lidí je vášnivě pozoruje. Lidé fotbalem žijí.
A vy? Jaký jste fotbalista?
Velmi mizerný. Když se na základní škole hledal brankář, tak vždycky ukázali na mě a ještě mě dva obránci jistili, abych neudělal nějaký problém. Vlastně nejsem ani žádný hořící fotbalový fanoušek. Z legrace říkám, že sleduju jen mistrovství světa nebo zápasy Peruce u Loun, kde máme chalupu.
Vy nesportujete?
Narodil jsem se v Podolí, takže přirozeně tíhnu k řece. Jezdil jsem za Bohemku rychlostní kanoistiku. Jako sportovec se snažím poctivou dřinou nahrazovat nedostatek talentu, což právě u vody jde.
Jezdíte vodu i v Jižní Africe?
Zase mě to po dvaceti letech chytlo, koupil jsem si kajak a nechal se vyprovokovat k řece, která byla až hraničila s mými možnostmi. Řeka Blyde na východě má obtížnost tři až čtyři, takže žádná legrace. Jako byste jel Vltavu těsně pod přehradou.
Čtěte v pondělní MF DNES
Jak se žije v jihoafrickém slumu? Velká reportáž z obávané johannesburské čtvrti Soweto.
