Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Šmicer, slávistický Pan Štístko, se poděkoval, ale s fotbalem nekončí

Vladimír Šmicer s velkou slávistickou vlajkou. O přestávce utkání proti Janovu se s klubem rozloučil. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

2 2009
Byl to odchod, a vlastně tak trochu návrat. Vladimír Šmicer se v polovině posledního letošního zápasu Slavie na domácí půdě přišel rozloučit s věrným publikem. Kariéru ukončil náhle, o přestávce listopadového utkání proti Plzni, v němž odehrál jen první poločas.

Tentokrát se objevil na hrací ploše v Edenu už v kabátu a za velkých ovací všechny přítomné ujistil, že se nekoná ani odchod, ani návrat. "Se Slavií se neloučím, navždy zůstane v mém srdci," řekl.

Severní tribuna s diváckým "kotlem" pozvala jednoho z nejúspěšnějších fotbalistů klubové historie k sobě už po deseti minutách utkání proti Janovu choreografií s vlajkami a transparentem "V našich srdcích navždy Štístko".

Přezdívka, kterou vynikající útočník či záložník získal díky tomu, že ve všech svých působištích zažil nějaký úspěch, platí pro jeho domovský klub tuplovaně.

"S ním se na Slavii vrátil titul," připomněl hlasatel, že Šmicer se stal hlavní postavou jednoho z mála úspěšných návratů českých fotbalistů z ciziny.

Když o přestávce převzal kytici, velkou fotografii s mistrovským pohárem, plaketu Johnyho Maddena za zásluhy o dobré jméno Slavie doma i ve světě a symbolicky i doživotní čestné členství, stály tribuny v jednom špalíru a vytvořily pro pěší čestné kolečko šestatřicetiletého internacionála patřičné prostředí.

"Je až neuvěřitelné, jak rychle to uteklo," zakroutil hlavou Šmicer, když se rozhlédl kolem. Ani jemu, přestože si v novém Edenu navzdory různým zraněním zahrál dost, z hlavy asi nezmizí obrazy z doby, kdy na tomhle místě stával starý "dřevěný" stadion, dějiště jeho prvních ligových kroků.

Ve Slavii je rodák z Děčína od čtrnácti let, během pěti let se vypracoval z nadějného dorostence na člena prvoligového týmu.

Tleskali i Italové

Ve věku, kdy se nadechl k budoucí kariéře mezi dospělými, jsou i mnozí současní fanoušci červenobílých barev, scházející se za severní brankou.

Šmicer se pod nimi zastavil, od dvou dívek v teenagerském období převzal velkou vlajku s červenou hvězdou v bílém poli a na chvíli si ji nechal splývat z ramen.

Na obou světelných tabulích stálo velkými písmeny "Díky!", když populární Šmíca rozhazoval dresy se svým číslem 11 do publika. Jeden takový bude viset na čestném místě v připravované klubové síni slávy.

Pak poděkoval i on a než se vrátil zpátky na své místo v čestné lóži, prošel kolem příznivců FC Janov. Italové mu zatleskali.

Ti z nich, kteří znají historii fotbalu své země, mohli třeba tušit, že právě tento skromně působící muž před třinácti lety gólem do ruské sítě ukončil naděje Italů na postup ze základní skupiny mistrovství Evropy. Toho mistrovství, jež bylo nakonec pro Česko stříbrné.

Vladimír Šmicer je hráčem, který se zrodil pro úspěch. Kluk z Verneřic, jehož cesta přes Lens, Liverpool a Bordeaux jej zavedla zpátky mezi sešívané, je teď u reprezentace zpátky jako manažer.

Nerozloučil se ani se Slavií, ani s fotbalem.Muž, jehož vždycky uznávali i v táborech soupeřů, může českému fotbalu snášet k nohám další kousky štístka.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze