Po skále stékají pramínky vody, dole zurčí vodopády, v nich se zrcadlí duha. Pohádkové místo na thajském ostrově Ko Samui. Jen ho vyfotit shora, aby byl i poslední obrázek do sbírky dokonalý. Vtom vášnivý fotograf Peter Dubovský škobrtnul, noha mu podklouzla a tělo fotbalisty, o kterém básnilo celé Slovensko, se zřítilo mezi kameny do propasti. Ten desetimetrový pád nemohl přežít. Bylo mu 28 let.
"Byl v nejlepších letech, mohl toho ještě tolik dokázat! My jsme chodili na hřiště pracovat, on se šel bavit a vítězit. Jeho levačka byla kouzelná," vypráví Ondrej Krištofík, Dubovského parťák ze Slovanu Bratislava, který hrál i za Slavii.
Přezdívalo se mu Dubák, jen starší brácha mu říkal Maličký. Vyrůstal na bratislavských Vinohradech, odkud ho "vykoupil" Slovan za pět lahví šampaňského. Platit za děti se nesmělo. Dubovský byl jako kometa, možná největší fotbalová naděje, která se kdy pod Tatrami narodila.
Bylo mu 19, když třemi góly sestřelil v lize Slavii, největšího rivala v boji o československý trůn. Na konci sezony pak titul opravdu získal, nastřílel 27 gólů za 30 zápasů a na Slovensku se psalo, že kvůli Dubovskému "ľudia v euforii pili šampaňské a bozkávali trávnik".
Král kanonýrů. Božský Peter. Zlatá desítka. Básník fotbalu. Reprezentační trenéři s ním však měli potíže. Jak by ne, ten mládenec byl podivný. Za kouče Máčaly budilo podezření, že se množí Dubovského omluvenky na srazy, a ani za Ježka se to příliš nezlepšilo.
Byla to zvláštní doba. Sametová revoluce pryč, zato vášní mezi Slováky a Čechy přibývalo. Když se ztrácela šance na mistrovství světa 1994 v USA, Slováci dokonce zvažovali, že vystoupí z reprezentace. Listopadovou revoluci nahradila nevraživost.
A Dubovský, tehdy už mladé eso Realu Madrid, v ní byl vidět. Neusmál se, zůstával zahloubaný, s novináři nemluvil. Ty české přehlížel, buď se halil do tupých a strohých odpovědí, nebo jen vrtěl hlavou.
Ovšem na hřišti, to se musí nechat, zářil. V kvalifikaci dal šest gólů, nejvíc ze všech. Rumunům vstřelil v Košicích hattrick a možná by se i poslední společný výběr s nesmyslným názvem RCS do Ameriky podíval, pokud by mu v závěrečnou chvíli osudovou střelu nezblokovali belgičtí obránci.
Kdyby tehdy 17. listopadu 1993 skóroval, už rozdělené Československo by svůj život protáhlo o dalšího půl roku. Díky postupu na mistrovství světa.
Dubovský byl zvláštní patron. Málokdo o něm věděl, že se zajímá o umění, o techniku, že studuje ekonomickou univerzitu, byl prostě introvert. "Lidem důvěřoval až poté, co si je prověřil," vyprávěla jeho partnerka Zlatica Čarabová ve filmovém dokumentu po tragédii. Ti dva už se vzít nestačili.
Češi na Dubovského pozapomněli, pro Slováky zůstal bohem. On byl něco extra, s Realem Madrid vyhrál španělský titul a čekala ho doživotní smlouva s Realem Oviedo. A pak? Pak už nic. Dnes jeho jméno najdete na místě, kterému se říká Ružinovský cintorín.
Tichý hřbitov u hlavní třídy nad Ružinovem má v borovém háji nápadný hrob z bílého mramoru a s fotbalovým míčem místo epitafu. Třináct svíček, bílé chryzantémy, lilie a umělé růže ve džbánu vedle umazaných andělíčků. Modrobílé stuhy jako vzpomínka na éru ve Slovanu, obrázek tmavovlasého suveréna s rukama v bok a ještě jeho jméno.
PETER DUBOVSKÝ 7. 5. 1972 – 23. 5. 2000
