František Straka, trenér fotbalistů Slovanu Bratislava, se otočil zády k hřišti, rozhodil rukama a upil z plastové lahve. Jeho krajan, český bek Tomáš Jablonský si otřel obličej a pohlédl kamsi nad sebe. Právě smolně poslal míč do vlastní sítě.
Jak tedy zažehnat splín? Gólem!
Modrobílé vlajky plápolaly stále neúnavně, ale skandování sílilo a potlesk burácel. Róbert Vittek, slovenská legenda a nejlepší střelec reprezentace, si v šestnáctce zpracoval míč a křižně srovnal. Na hřišti byl pár minut, vtrhl na něj jako náhradník a ještě si navlékl kapitánskou pásku.
Proto platí: závěrečný boj o Ligu mistrů, první díl - Slovan Bratislava vs. BATE Borisov 1:1. Odveta se hraje za týden.
„Už teď jsme dokázali úžasnou věc, máme jistou základní skupinu Evropské ligy. Liga mistrů může být jen bonus,“ říkal Straka před utkáním. Ale po něm? Těžko krotit emoce, když po smůle na konci první půle ta druhá finišovala za potlesku devíti tisíc párů rukou.
Bratislava ve středu vůbec vyhlížela velkou slávu. Stadion Pasienky, kde má Slovan azyl, se oděl do slavnostního, do tmavomodrých pruhů a bílého míče, do vlajek UEFA, zkrátka do designu Ligy mistrů, nablýskané soutěže, v níž se točí miliony.
Play-off, tedy poslední část kvalifikace, už musí být téměř podle všech pravidel: plachta s logem ve středovém kruhu, před výkopem mrazivá hymna. Však si ji místní užili už odpoledne, kdy se cvičně roznesla okolím.
Před příchodem té slavnostní chvíle se rozžhavily čtyři vysoké stožáry, hlasité skandování už dopředu oznamovalo příchod skalních fanoušků a u vjezdu se štosovala luxusní auta.
Jedno z nich přivezlo i Ivana Kmotríka, majitele klubu a jednoho z nejbohatších Slováků, jenž se i se státní dotací pouští do velkolepého až megalomanského projektu - výstavby Národního stadionu pro 22 tisíc diváků, který má vyrůst právě na místě Tehelného pole. Z lóže sledoval i šanci českého útočníka Pavla Fořta.
Když ho vychytal brankář, kouč Straka si na lavičce povzdechl. Jindy zvednutým palcem pochválil obranný zákrok, před sudím šermoval rukama, když se domáhal žluté karty pro soupeře, zlostně poskočil po zkažené přihrávce ve středu hřiště. Zase žil s týmem.
Jak zápas skončil, plácl si s pomocníky a burcoval: "Naděje žije, máme šanci!"
