Ve všech třech případech bude na tribunách znát velká rivalita, dá se očekávat úžasná atmosféra. Ale rozdíly v tom, jak utkání vnímají fanoušci, se najdou.
Schalke a Dortmund nejsou týmy z jednoho města, přesto mezi nimi panuje velká řevnivost. Když záložník Andreas Möller na konci minulého tisíciletí opustil Dortmund a odešel právě do Gelsenkirchenu, část fanoušků Schalke zuřila. Někteří dokonce přestali na zápasy chodit, neobměkčilo je ani to, že Möller týmu pomohl k druhému místu v lize a vítězství v poháru.
Liverpool a Everton, to je trochu jiná písnička. Nebo spíš byla: léta nesl jejich vzájemný zápas označení „Friendly derby“. Oba kluby udržovaly přátelské vztahy, i proto, že liverpoolské rodiny byly často co klubové příslušnosti „smíšené“.
Ještě když se týmy v roce 1984 potkaly ve finále Ligového poháru, fanoušci se sjednotili a skandováním se vysmívali manchesterským klubům. Ale na konci 80. let začala narůstat nevraživost na tribunách i na hřišti: Od roku 1992, kdy se začala hrát Premier League, padlo v liverpoolském derby nejvíc červených karet ze všech zápasů.
Ale rozhodně se najdou utkání s ještě bouřlivější kulisou. Když se volí největší derby světa, většinou vítězí souboj dvou klubů z argentinského Buenos Aires: Boky Juniors a River Plate.
Ať už se hraje na unikátním stadionu Bonbonera, kde je doma Boca, nebo na Estadio Monumental, kde sídlí River Plate, dýchne na vás jedinečná atmosféra.
Do vzduchu létají stovky konfet, fandové zpívají chorály, přes které skoro neslyšíte slovo, nemáte šanci najít jediné volné místo... A na hřišti to jiskří. Pořádně!
Nejslavnější argentinské derby bývá tak vyhecované, že vedle tvrdých zákroků to občas hráči přeženou i s oslavami - a provokují soupeřovy fandy. Almeyda z River Plate před šesti lety dráždil kotel Boky tím, že přímo pod ním líbal klubový znak - okamžitě viděl červenou kartu. Stejně kdysi dopadl Tévez z Boky, když oslavoval posměšným tanečkem, kterým napodoboval kuře.
Proč vadilo právě přirovnání k nevinnému domácímu zvířeti? Fandové Boky právě tak označují své úhlavní nepřátele a naznačují jim tak, že „nemají koule“. Rivalové je na oplátku posměšně nazývají „prasaty“ nebo „sběrači hnoje“ - v narážce na zápach ze znečištěné řeky, která protéká jejich čtvrtí.
Nevraživost vůči soupeři v sobě mají i hráči. Třeba Juan Román Riquelme, bývalý reprezentant a kapitán Boky, kdysi ujišťoval: „Když se ráno oblékám, v žádném případě si na sebe nemůžu vzít nic červeného nebo bílého.“ Netřeba vysvětlovat, že jde o barvy, které dominují na dresech soupeře.
V Evropě co do rivality vede Old Firm, neboli utkání Celtiku a Rangers - dvou týmů ze skotského Glasgow. Hraje se už od roku 1888 a kromě klubového „vyznání“ dělí fandy i náboženství - příznivci Celtiku jsou katolíci, Rangers fandí protestanti.
Když se kdysi Artur Boruc, brankář Celtiku, před utkáním pokřižoval, hned ho za „katolické gesto“ začala vyšetřovat speciální komise. Rebel Paul Gascoigne, který hrával za Rangers, zase slavil gól hrou na imaginární flétnu, která je pro změnu symbolem protestantského odboje proti katolíkům. Za trest platil šedesát tisíc liber.
Velká divočina je pravidelně k vidění v Turecku při zápasech istanbulských týmů Fenerbahce a Galatasaray, podobně to vypadá v řecku při bitvách Panathinaikosu s Olympiakosem. Ale i chladná Anglie, nebo alespoň její část, se dokáže rozparádit - třeba když proti sobě stojí londýnští nepřátelé Arsenal a Tottenham.
Řevnivost se datuje od roku 1919, kdy fandové Tottenhamu obvinili šéfa Arsenalu, podnikatele Sira Henryho Norrise, že uplatil šéfy ligy a koupil si postup svého týmu do nejvyšší soutěže - právě na úkor Tottenhamu. Od té doby nevraživost trvá - a zřejmě nikdy úplně nevymizí.
Patří skoro ke každému derby, jen nesmí přerůst únosnou mez.
