Nevadí, i tak je jeho příběh nesmírně inspirativní a pionýrský.
Vyškrábal se z ničeho. Jen ze směsi odhodlání, pracovitosti, trpělivosti, odříkání a šťastných kroků.
A co ti dva trenéři před ním?
Emil Seifert měl za války jasné postavení. Žižkovský patriot měl Slavii pod kůží, v obranných pozicích uměl hrát kdekoli. Čtyřikrát získal titul, dvakrát svoji vlast reprezentoval na olympiádě. A když ho Slavia instalovala na trenérskou pozici, nikdo se tomu nedivil. „Zvlášť když jeho hluchoněmý otec, švec, který uměl spravovat kožené mičudy, byl pražský Němec,“ líčí fotbalový historik Vladimír Zápotocký.
 |
Seifert, ročník 1900, vsadil na umění nepolapitelného střelce Bicana, zasadil se o jeho dvojité prémie, ostatní uměl bezvadně motivovat.
Na čtyři válečné roky se zrodila sešívaná hegemonie. Seifert pro Slavii žil, postupně se do klubu vracel trénovat áčko, dorost nebo žáky.
„Když mě jako dorostence poprvé vytáhl na zimní turnaj ve Kbelích, vzal si mě o přestávce stranou, aby to kabina neslyšela, a povídá: Hele, mladej, nehoň to jako čuba po zahradě. Přihrej z první, nabídni se, takhle musí fungovat spojka,“ vzpomíná Zápotocký, nejen archivář, ale také někdejší fotbalový talent.
Bican proti Hitlerovi aneb Kdo si hraje, nezlobí. O fotbale v časech protektorátu |
Taky si představujete Trpišovského, jak náruživě, láskyplně a s lidovou dikcí radí svým chlapcům? A napadne vás, co má společného s Jaroslavem Vejvodou, který do zlaté éry přivedl Duklu? Na začátku 60. let taky vyhrál čtyřikrát po sobě.
Dělal fotbal po svém, do detailu a s napoleonskou nekompromisností. Mrňavý šéf o sobě vůbec nepochyboval. Když ještě kopal za Spartu, rovnou si řekl o to, že bude lídr útoku. Coby trenér měl ještě daleko větší pravomoce. Mohl do svých oddaných svěřenců bušit fyzičku a díky tomu, že vedl protežovaný vojenský tým s Masopustem, Pluskalem nebo Novákem, měl víceméně profesionální zázemí.
„Zatímco Seifert ve Slavii vytvářel sestavu s radou starších, Vejvoda měl příkré odsudky a velel sám,“ srovnává Zápotocký.
TRENÉRSKÁ LEGENDA. Jaroslav Vejvoda dovedl fotbalovou Duklu k sedmi mistrovským titulům.
Trpišovský je někde mezi.
Se Seifertem ho pojí porozumění a umění motivovat, s Vejvodou zase akurátní příprava a rozhodovací proces. Nechá si od kolegů poradit, milionkrát o tom popřemýšlí a nakonec vsadí na svou intuici.
Jako generál obhájí svoje tahy a zastane se kritizovaných. Z krajního obránce Holeše kupříkladu udělá defenzivního záložníka a pak ho při čtvrtfinále Evropské ligy proti Arsenalu strčí v nouzi na stopera.
To všechno s perfektní odezvou.
Co asi vymyslí pro čtvrteční odvetu, kdy Slavii k historickému úspěchu stačí remíza 0:0?
No, nuda to jistě nebude, protože Trpišovský na nulu hrát neumí.
Archivář Zápotocký se zamyslí: „Myslím, že Jindra má přece jen blíž k Seifertovi. V šatně umí navodit rodinnou atmosféru, ve které není dusno a nekvetou vekslácké partičky.“
Také proto po vítězství 2:0 nad Spartou schází Trpišovskému už jen 13 bodů, aby dosáhl na zlatý ligový hattrick. To nedokázaly nesmrtelné trenérské legendy Madden, Ježek, Vengloš nebo Hadamczik v Ostravě. Ani Vičan se Slovanem Bratislava, ani Malatínský s neporazitelnou Trnavou, neboť ho po dvou titulech zlákala Vídeň.
Dřív se tradovalo, že fotbalový trenér může na klubové scéně dosáhnout největších úspěchů do padesátky. Pak jde třeba k národnímu týmu a těží ze jména. Třeba to bude i Trpišovského případ, ale zatím má energie dost. Pohání ho každodenní práce s týmem i vidina rekordů.
„V karanténě jsem koukal na seriál o Michaelu Jordanovi a on tam říkal, že praví šampioni jsou ti, co dokážou vyhrát titul třikrát za sebou. Tu větu mám od té doby v hlavě,“ přiznal Trpišovský po derby. „Bylo by to hezké, hodně se k tomu upínáme.“
Už je prakticky hotovo.
A další mety čekají.
