Jak jste prožíval konec v Liberci? Co jste najednou dělal s volným časem?
Ale já ho moc neměl. Do minulého čtvrtka jsem musel vymyslet třicetičlennou nominaci na první reprezentační sraz.
Vaši předchůdci ordinovali jednadvacítce moderní ofenzivní styl. Co chystáte vy?
No, ofenzivní styl... Jedna věc je, co se v té které době takzvaně nosí. Existuje krásný termín "moderní fotbal". Já nadšení z toho výrazu příliš nesdílím. Když člověk hodně pamatuje, vidí v prvcích takzvaného moderního fotbalu věci, které se používaly už v roce 1960.
Jako například?
Jestli někdo mluví o tom, že je moderní hrát v řadě se čtyřmi obránci, tak já jsem tuto hru nikdy neopustil. Existovala výjimka, a to když jsem čtyři beky nemohl dát dohromady. Pak mi nezbylo než hrát se třemi. Vždycky mi ovšem bylo líto, že tam jsou dvě kopyta, která nemají za úkol hrát fotbal, ale kopat do hrotových hráčů soupeře... V rozestavení 4-4-2 se hrálo už před čtyřiceti lety. Přišli s tím Brazilci na nějakém mistrovství světa, už nevím, na jakém. A Trenčín ve federální lize hrál ofsajd systém. Ale tehdy to byly výjimky, dnes to chce hrát každý.
Ale vraťme se k vaší dnešní jednadvacítce.
Jedna věc je reagovat na to, co ve světě přináší úspěch. Ale člověk musí vycházet z hráčů, které má k dispozici. A co pro ně bude nejlepší, to musíme nejdřív dohledat. Jde i o to, aby se role hráčů v reprezentaci příliš nelišila od té v klubech.
Mimochodem, kolik máte v nynější nominaci fotbalistů ze zahraničí?
Pět. Svěrkoše z Mönchengladbachu, Koláře z Anderlechtu, Trojana ze Schalke. Objevují se i mladší. Papadopulos z Arsenalu a Limberský, který z Plzně odešel do italské Modeny. Ale s hráči z ciziny je určitý problém, a to v případě, že v domovském klubu nehrají.
Přecházíte z klubu na reprezentační úroveň. Je to pro vás velký skok?
Já to nevnímám tak, že jdu z klubu do jednadvacítky, ale jako návaznost na své předchozí působení u mládežnických výběrů.
Je pravda, že jste kdysi dospělé nechtěl vůbec trénovat?
Ano. Když jsem viděl, jak se trenéři střídají, vůbec mě to nelákalo. A do devadesátého roku mě hodně drželo u mládeže to, že jsem dělal reprezentaci, která jezdila po turnajích po celé Evropě. Byla to doba, kdy řadový občan čekal, jestli dostane devizový příslib, zatímco já jsem byl jeden měsíc na turnaji v Itálii a druhý ve Francii. U dospělých bylo odjakživa lepší finanční ohodnocení, přesto jsem dával přednost těm nehmotným statkům.
Takže k dospělým jste se v svém domovském Hradci Králové dostal až v roce 1991.
Předtím už jsem tam dvakrát půl roku působil, ale práci u mládeže jsem neopustil. Donekonečna mě přemlouvali, abych první tým vzal. Já jim vždycky udělal přednášku, jak by se ten fotbal měl dělat. A nakonec jsem řekl, že bych to bral, kdybych všechny, co dělají fotbal v Hradci, neznal. Ale nakonec se z toho nedalo uniknout. Dostal jsem to nařízeno podle zákoníku práce.
Proč se Liberci na podzim nedařilo úplně podle představ? Proč...
...proč není v tabulce první?
No třeba. Ale proč není ani třetí nebo čtvrtý? Jaký je největší současný problém libereckého fotbalu?
Nepochybně nebudu jediný, kdo vidí, že na podzim byla největší potíž se vstřelením gólu. O tom svědčí i skóre. Jeden gól na zápas, to není třeba komentovat. Myslím, že útočník Došek, který přišel z Brna, je velice vhodné řešení, aby se to zlepšilo. Přes tento zásadní problém výchozí pozice pro jaro špatná není. Mužstvo je o tři body za druhou Spartou, tedy za příčkou, která zajišťuje účast v kvalifikaci Ligy mistrů.
Co vám vytane na mysli, když se v duchu vrátíte do doby, kdy jste do Liberce přicházel? Tehdy se psal leden 1999.
Že tady nebylo skoro nic a od té doby klub udělal ve všech směrech kus práce. Před pohárovým zápasem s Liverpoolem se během krátké doby postavilo umělé osvětlení. Televizní kamery dlouho koukaly jen do plotu, kde jediný živáček byl pomezní rozhodčí. Dneska tam stojí severní tribuna, na kterou chodí lidi radši než na tu hlavní. A plány nekončí, celý stadion se má zastřešit a zcelit. Když jsem do Liberce přišel, jezdili jsme trénovat po všech možných vesnicích. U Nisy bylo smetiště, které mělo vzdáleně připomínat škvárové hřiště. A dneska tam je kvalitní velká travnatá plocha.
K nepoznání se změnil i kádr, že?
Ten se obměnil takovým způsobem, že z něj dodneška zůstali jen dva hráči: brankář Hauzr a obránce Janů. Úspěch přináší větší odchody hráčů než neúspěch.
Dvě poslední sezony jste vedl tým v rovnocenné trenérské dvojici s Josefem Csaplárem, který teď trénuje Slavii. Jak jste spolu vycházeli?
Já se těším, až tyhle debaty skončí. Každého vždycky zajímalo, jak máme rozdělené úlohy, co kdo dělá a jestli je to normální, že jsou ti trenéři dva. Takže po tisící opakuji: Josef Csaplár v době mého působení na Julisce vedl rezervu Příbrami a na základě této spolupráce došlo ke spolupráci i v Liberci.
A úlohy jste si rozdělili podle svého?
Nikdo z libereckého klubu mi nikdy neřekl, co tady má Josef Csaplár dělat a co dělat nemá. To, jaký prostor dostal pro své uplatnění, záleželo čistě na mně. On sám po příchodu prohlásil, že tolik vstřícnosti nečekal. Nikdy jsem si neosoboval nárok, abych nadřazoval sebe nad zájmy klubu. Do mužstva, které bylo kvalitně vedené a připravené, přišel trenér, který dostal šanci realizovat své představy. A tahle symbióza v pravý čas přinesla úspěch, i když roli sehrály další faktory.
Jaké?
Třeba že jsme svým herním projevem překvapili soupeře v Poháru UEFA. Abychom vyhráli ligu, museli dva sparťané neproměnit v jednom zápase dvě penalty a podobně.
Víte, ale z některých vyjádření trenéra Csaplára člověk může získat pocit, že...
Za všechno může on?
Tak nějak.
Já jsem měl, mám a budu mít na mysli jen blaho libereckého Slovanu. I kdybych Josefu Csaplárovi v počátcích dal takový prostor, že já nedělám nic a on dělá všechno, tak to je úplně jedno. Protože rozhodující je to, že mu někdo takový prostor pro seberealizaci dal. A rozhodující je také výsledek. Při mém nadhledu si může pan Csaplár říkat, co chce. Na to má právo. Třeba má pravdu. V krátké době to stejně nebude vůbec nikoho zajímat. Půjde o to, jestli Slavia vyhrála, nebo prohrála, a jestli reprezentační jednadvacítka má naději projít kvalifikací, nebo nemá. Vidíte, tady na tabuli si Josef Csaplár napsal, že není nic staršího než včerejší úspěch...
Dá se váš vztah s Josefem Csaplárem označit za přátelský?
Bez nadstandardních vztahů se tahle práce dělat nedá.
Pět let na trenérské lavičce, to je dlouhá doba. Dá se v kostce shrnout?
V té první sezoně jsem měl zabránit boji o záchranu a eventuelnímu sestupu, což se zdařilo, byť jsme o to hráli v podstatě celé jaro. Záchrana byla ovšem provázena finálovým zápasem poháru se Slavií na Strahově, kde se v prodloužení prohrálo 0:1. Příští rok už jsme pohár vyhráli a postoupili do Poháru UEFA. Skončili jsme v Liverpoolu, to byly nádherné zápasy. Další sezonu jsme šli opět do evropského poháru, tentokrát z ligy.
A pak přišla ta nejlepší sezona - titul a čtvrtfinále Poháru UEFA.
Sezonu po příchodu trenéra Csaplára jsme dotáhli k titulu a v Evropě jsme vypadli až s Dortmundem. Následovala kvalifikace s AC Milán a opět Pohár UEFA s vypadnutím na Panathinaikosu. V dalším ročníku se hrálo o postup do posledního kola a šli jsme do Poháru Intertoto. Hráli jsme kvalitní zápasy s irským Shamrockem, španělským Santanderem a nakonec se Schalke.
Vybavíte si ještě utkání na Bohemians v posledním kole sezony 2001/2002, které sice Liberec prohrál, ale díky současnému vítězství Slavie nad Žižkovem přece jen získal titul?
Jistě, to bylo neopakovatelné.
Bylo to na infarkt?
To se vymyká úplně všemu. Utkání bylo šíleně hektické, že se z lavičky nedalo nic ukočírovat. V závěru se někteří naši hráči nekoncentrovali na hru a nesnažili se vyrovnat, ale naslouchali, jaký je stav na Strahově.
Zažil jste někdy jako trenér podobné drama?
Poznal jsem jiné, ale z opačného pólu. Hráli jsme s Hradcem na Slovanu Bratislava. Kurz na naši výhru byl asi třináct. Vyhráli jsme 1:0, Slovan přišel o titul a my se zachránili. Byli jsme na stadionu ještě v jedenáct večer, protože nám rozmlátili autobus. Předtím jsme nemohli odejít z hřiště, jelikož po nás házeli kamení. Hráči si nakonec dali přes hlavu cedule na střídání a prchali do kabin.
